V ZAJETÍ KRVAVÉ HRABĚNKY ŽENA Z OBRAZU Místností se line vůně olejových barev. Stojím před plátnem, z nějž pomalu vystupují, díky tahům štětce, obrysy obličeje. Nádherná bělostná tvář, jiskrné oči. Její bohatě vyšívaný šat a hrdlo ověnčené vzácnými šperky prozrazuje, že jde o ženu z vyšší společnosti. O dámu energickou a přitom velice krásnou. Jiskrné a laskavé oči však skrývají zlo. Kdo by jen tušil, že její krása stála životy mnoha nevinných dívek. Pod rukama se mi právě zjevuje portrét záhadná hraběnky Alžběty Báthoryové. Jaká tedy vlastně byla manželka jednoho z nejvlivnějších mužů Uher? Jaký život vedla na svém hradě, postaveném při severozápadním úpatí Malých Karpat? V mysli se mně vybavuje román Jožo Nižňanského o Čachtické paní, či kniha Krvavá hraběnka od Tomáše Bednaříka, opírající se o skutečná fakta a výpovědi svědků. Přebíhá mě při tom všem mráz po zádech.

VEČERNÍ PŘESUN
Kolikrát jsme jen viděli při našich vyjížďkách vlakem na Slovensko přenádhernou siluetu Čachtického hradu. Vystavěný na vysoké skále, vévodící okolnímu kraji pod ním. Kolikrát jen jsme se chystali, že hrad navštívíme. A ta příležitost se konečně našla.
Navracejíce se z toulek podél Váhu, sedíme právě s mým cyklokolegou Pepelou v jedné z útulných slovenských hospůdek. Sledujeme mapu. Přemýšlíme nad tím kudy dál, kde ulehneme a podobně. Náhle můj kolega vynese myšlenku, která nás již neopustí: „Přespíme na Čachtickém hradě!“
Je možné, že pokud šlápneme trochu do pedálů, můžeme tam ještě v docela rozumnou hodinu dojet," zatajil se mě dech při té představě.
Chvilku na to již dvě blikající červená světýlka připevněná k rámu kol míří frekventovanou silnící k cíli. Míjíme hrad Beckov, který díky rychle narůstajícímu šeru mizí ve vlnách zalesněných hor a přes několik menších dědinek dojíždíme konečně do Čachtic.

ZÁPASKostelní zvon právě odbíjí jedenáctou hodinu v noci, ale v místní zahrádce ještě svítí žárovky do daleka. Ozařují tváře místních domorodců. Zapadáme mezi ně, jako bychom si sem běžně každý večer chodívali na pivko.Večeříme naši specialitku, která se nám již tolikrát osvědčila, zvláště ve chvílích, kdy bychom stejně v hospodě nic kloudného k snědku nedostali. Každý dva balíčky slaných tyček a žaludek je nasycen. Zapíjíme to pivem a pro zdravější a lepší spánek přitvrzujeme jednou borovičkou.
„Spišskou nemají,“ usmívá se Pepela, „ale tahle je prý taky dobrá,“ a staví přede mně panáka.
Občas musíme vyskočit od stolu a odehnat pár capartů snědší pleti, kterým se líbí naše batožiny, respektive jejich obsah.
Náhle jsme z debaty vyrušeni. O dva stoly za námi se ozval strašlivý křik. Dvě ženské, asi tak kolem dvaceti let, se do sebe pustily. A to docela nevybíravým způsobem. Ta jedna tu druhou doslova odtáhla za vlasy na chodník a začala do ní kopat. Ječení a křik. Pepela chce zakročit, ale zadržel jsem ho: „Nemá smysl se do toho míchat, ještě bychom se dostali do nějakého problému, vždyť domácích chlapů je tu dost!“
Ti však, místo toho, aby je roztrhli, se očividně baví. Hledíme si tedy raději svého a vracíme se ke stolu. Ani nevíme jak to dopadlo. Chlapi s veselým smíchem přicházejí k rozpitým pivům a ty dívky se již neobjevily.

NAHORU NA HRAD
Ač je tu pořád ještě pěkně živo, opouštíme zdejší lokál. Už je totiž dost pozdě a cesta k cíli daleká. A tak zapřeni do řídítek, tlačíme kola nahoru směrem tam, kde by měl být Čachtický hrad. Ve chvíli, kdy nás opustilo poslední pouliční světlo, pronikámezi nás absolutní tma. Taková, jako když utne. Nohou zkoušíme, jestli jsme pořád ještě na silnici. Kolem nás občas zašumí ve větvích listí. Když se poněkud vzdáleně ozve svým vtíravým skřekem bažant, krve by se v nás nedořezal. Jako bychom si najednou začali uvědomovat, že se blížíme k místu opředenému mnoha krvavými legendami. Ač ještě nejsme na místě, začíná na nás postupně doléhat přítomnost hradu. Snažíme se bavit o všem možném, ale náš hovor vždy nevědomky končí absolutním mlčením. Ale ani jeden z nás neřekne: „Pojď, raději se vrátíme a přespíme někde dole u vsi.“
Jeden by se tak jen shodil před druhým. Oba myslíme na to jediné, na hraběnku Alžbětu Báthoryovou. Na tu bezostyšnou vražedkyni, jejíž kočár nesčetněkrát otisknul obrysy kol do přístupové cesty, po které touto nocí zrovna kráčíme.
[* cms:3104 ]
ZLÉ ZNAMENÍ
Psi ze vsi, kteří byli posledním příznakem civilizace, už nejsou slyšet. Najednou se děsíme každého vlastního našlápnutí.
Vystoupali jsme na nějakou planinu a temná silueta zříceniny hradu se zjevila před námi v celé své parádě. Mohutnost celého komplexu jen přibrzdilo náš, již tak pomalý postup. Pár kroků a stojíme již téměř před hlavní branou.
„Proboha…“ vydralo se mi stěží z hrdla a při pohledu na kolegu ani vlastně nemusím nic říkat. I Pepela stojí s očima vytřeštěnýma. To, co vidíme před námi se vymyká jakémukoliv logickému chápání. Vnitřní prostory hradu se v té tmě najednou celé ozářili. Pak zhasnuli a znova se ozářili. Neskutečné! Zřetelně je vidět každý kámen vnitřního nádvoří a pak to všechno zase zmizí do naprosté tmy. Toto se opakuje v nepravidelných intervalech několikrát. Nechápeme co to jen může být? Jaká to tajemná síla to osvětluje Čachtický hrad? Stojíme tu jako zařezaní. Bdíme, anebo sníme? Ale přece tu nebudeme tahle čekat do rána! Sebereme veškerou odvahu co v nás ještě zůstala. S bicyklem, jako s ochranným štítem před sebou, s pumpičkou v ruce a s pocitem, že nikdy není tak zle aby nemohlo být ještě hůř, vstupuje do útrob hradu.

BETLÉM POD NÁMI
Vstupní klenba bývalé brány je otevřená a tak se po několika krocích dostáváme na hlavní nádvoří. Oči mžourají do toho občasně se probouzejícího světla. Do této chvíle, pro nás zcela nepochopitelná záhada, je náhle vysvětlena. To, co nás tak příšerně vyděsilo, byl jen malý plamínek uprostřed prvního hradního dvora. Dohasínající oheň, který tu pravděpodobně zanechali přes den nějací trempíci, průběžně oživuje vítr. Ten je tu, na vrcholu hradu, dost silný.
Vystupujeme stále výš, až se nakonec usadíme na samotném okraji kamenných hradeb. Pohled, který se nám náhle naskytne je neopakovatelný. Hluboko pod námi a přece jako na dlani se rozkládá jako Betlém, malá horská vesnička Višňové. Položena do lůna přírody, chráněna okolními horami. Jejich obrysy jsou v té tmě nepatrné a člověk musí hodnou chvíli hledět do tmy, aby je vůbec dokázal rozpoznat.
Mihotající pouliční světla, sem tam ještě rozsvícené okýnko z ledabyle rozházených chaloupek kolem potoka. Jeho vlnky se odrazem na hladině občas zalesknou svojí perleťovou do hluboké noci. Nepravidelné kuckání traktoru, který si to s nerozsvícenými světly přetrckal přes ves. Za sebou táhne dvojkolku s něčím, co nemůžeme na tu dálku rozeznat. Snad nějaká celta. Napadá nás, že v tuto noční hodinu, to jsou asi nějací pytláci, odvážející svůj úlovek do bezpečí. Tu se na přejezdu rozblikala dvě červená světla a ozvalo se cinkání. Ze zatáčky se zjevuje motoráček. Jeho dvě světýlka údolím obtáčí mohutné kopce a zastavují ve vesnici. Nikdo nevystoupil, nikdo nenastoupil a poslední noční spoj mizí tak náhle, jak se objevil.

ULÉHÁME Nerovným povrchem sesunuté suti tlačíme kola nahoru a hledáme nějaké vhodné místo k přespání. Ještě před chvíli úplně čistá obloha je znenadání narušena křižujícími zlověstnými blesky. Nitky protnou tmu zlatým výbojem a vzdáleně zaburácí hromy. Takovouto náhle přicházející bouři jsem zažil u moře, ale tady ve vnitrozemí mě to dost překvapuje. „Začíná se kolem nás prudce zatahovat. Jako bychom si rozhněvali nějaké ho zlého ducha!“ říkám. „Ducha hraběnky Báthoryové,“ vydere se Pepelovi z hrdla. Neprší, ale nám je jasné, že si musíme pro jistotu najít nějaké místečko, kde bychom byli proti případnému dešti ochráněni. „Tady je jakýsi vchod ústící někam do prohlubně. Třeba bychom se tam vlezli,“ zapřemýšlím a už se protahuji zúženým otvorem. Jsem v něm tělem sotva v půlce a cítím, že kamenná drť se pode mnou začíná sunout. Jícen klenby na horním nádvoří mě vtahuje neviditelnou silou pomalu dovnitř. Zatrnulo mi. To už však naštěstí cítím, jak mě Pepela uchopil za nohy a táhne zpátky ven. „Fuj, trochu mě to vyděsilo, myslel jsem, že mě to zasype,“ přiznávám svůj neskrývaný úlek. Nakonec se tedy po detailním průzkumu usídlujeme hned vedle vstupní brány prvního nádvoří. Jakoby nás to táhlo co nejblíže k východu. Kola uzamykáme u vnitřních hradeb a sami se natahujeme vedle nich. Jsme domluveni, že kdyby náhle přišel déšť, vběhneme do otvoru hlavního vchodu a tam už nějak přečkáme. Klidně i vestoje, hlavně abychom nebyli mokří. MLADÝ PÁR Ležíme ve spacácích, v místech, které si za svoje útočiště vybrala také hraběnka Báthoryová. Povídáme si o době ve které žila. Přelom 16. a 17. století, to byly turecké a tatarské nájezdy, drancování císařských žoldáků, morové rány a neúnosná bída. To všechno nejvíce dopadalo na prostý slovenský lid. Lidský život měl v té době doslova nulovou hodnotu. A zrovna v tomto čase se na nedobytnou pevnost, vystavěnou na dolomitové skále, obklopenou širokými pevnými zdmi, stěhuje teprve patnáctiletá, čerstvě provdaná hraběnka Alžběta se svým manželem Františkem Nadásdym. Mladý pár je ozdobou plesů a vedle neobyčejně krásné hraběnky, vypadají ostatní dámy jako zchřadlé květiny. Nadaný válečník František je však zanedlouho jmenován hlavním kapitánem uherských vojsk. Tím pádem mladá hraběnka náhle osiří. Končí pro ni společenský život, schází jí společnost manžela. Dlouhé hodiny teď jen vysedává u zrcadla a kochá se svojí krásou. Bylinnými mastmi ještě více zkrášluje svůj vzhled. Začíná být však přitom zarputilá a vzteklá. Své služebné trestá jezdeckým bičíkem za jakoukoliv hloupost. Její trápení se dovrší ve chvíli, když její manžel umírá.

TAKOVÁ BYLA
Alžběta Báthoryová se náhle stává neomezenou vládkyní širokého okolí. Zjišťuje, že jí dělá potěšení trestat nevinné dívky. Budí se v ní jakási neukojená sadomasochistická touha. Když ušila švadlena šaty, které se paní nelíbí, stříhá jí za trest kůži mezi prsty na rukou. Svlečenou dívku pak hraběnčiny pomocnice svalí na zem a propíchávají jí jehlami bradavky. Za špatně vyžehlené prádlo je žehlířce přiložena rozpálená žehlička na obličej a na prsa. Když pak hraběnka sedí ve svém dubovém křesle pod klecí z kovových obručí a rozpáleným pohrabáčem popichuje nebožačku, jejíž tělo se nabodává na kovové bodce zevnitř klece, zapomíná na bolest hlavy, na svoji osamocenost. Klec, tzv. železnou pannu si nechala na zakázku vyrobit u hodinářského mistra ve Vídni. A funguje dokonale. Nebožačka vevnitř sténá. A čím více křičí bolestí a hrůzou, tím více je hradní paní spokojenější. Krev stříká do všech stran a Alžběta se dostává do příjemného transu. Její sadistické sklony se projevují stále víc. Dokonce má pocit, že její kůže, na níž dopadají sříkající kapky krve mučených panen, jí dodává bělostnější a hebčí vzhled a že ji tak omlazuje. Hraběnka potřebuje k ukojení svého pudu další oběti a tak její pomocnice v podhradí lákají další naivní dívky na hrad. Vždyť která by odolala službě u hradní paní. Žádná však netuší, jaké hrůzy ji tam očekávají.
[* cms:3105 ]
Z DOSAHU ZLA
Nemůžeme usnout a zalezeni ve spacácích až po uši pociťujeme jak se zvedá vítr. Hučí a kvílí mezi hradbami. Jako bychom slyšeli dívčí nářek. Nářek těch více jak šesti set dívek (přesný počet se již nikdo nedozví), které padli za oběť bezcitné hraběnce. Máme pocit, že nás ten vichr každou chvíli nabere, zvedne do vzduchu a pak s námi mrští o protější zeď.
Neklidnou noc má na svědomí určitě jen jedna žena. Duch Alžběty totiž dodnes zůstává tady, mezi zdmi Čachtického hradu.
Když se totiž zvěsti o zlých praktikách bezcitné vládkyně donesly až k uším samotného krále, dostalo všechno náhle rychlý spád. Na povrch začaly vycházet šílené skutečnosti o jejím zvráceném životě. Vražedkyně byla zajata a souzena. Jen její šlechtický původ ji během soudního procesu zachránil od jisté popravy. Byla však doživotně zazděna do syrové věže a jediné světlo které k ní přicházelo, bylo to seshora, odkud ji spouštěly jídlo a pití. Alžběta začala mezi nevlídnými stěnami svého hradu chřadnout. Tři roky strávené v kobce jí podlomily zdraví. Pološílená umírá 21. srpna roku 1614, ve svých 54. letech. Pohřbena byla dole v Čachtickém kostele. Její zlý duch však zůstal na hradě. Povídá se, že když umírala, tak tu noc se krajem prohnala strašlivá bouře. To si pro ni přijel samotný pán pekel.
Podobná noc právě zuří nad našimi hlavami. S opravdovou hrůzou čekáme na to, co se bude dít dál. Spacáky pleskají ve větru a tvoří pro naše uši nesnesitelný rachot. Není se kam ukrýt, není kam před tím nečasem zmizet. Všude dokola jen chladné kamenné zdi a hlavně ten neposedný vítr. Jako zlý přízrak smetá všechno, co mu přijde do cesty. Každé zákoutí, každý záhyb a kout. Máme pocit, že tak jak ležíme, tak nám proniká až do moku kostí.
Konečně až k ránu, s příchodem prvních paprsků, se vítr tiší a my, nevyspalí, vylézáme ze svých péřových kukel.
„Vůbec jsem nezamhouřil oka, a co ty?“ obracím se na Pepelu.
Pohled na něj je naprosto výmluvný. S kruhy pod očima na mě hledí popelavá unavená tvář.
Na tuto strašlivou noc asi nikdy nezapomeneme. Smotáváme spacáky, sbíráme naše rozprášené věci po nádvoří. Nemůžeme uvěřit, že nad hlavou se nám zase rodí den jako z pohádky. Jakoby se nám to všechno jenom zdálo. Jako by se přes noc vlastně vůbec nic nestalo. A přitom stalo! Jsme toho ještě plní.
Usedáme na bicykly a řítíme se dolů do vsi. Zajíždíme do lesa a hradní siluetu se vším tím tajemstvím necháváme za sebou. Opouštíme tento hrůzostrašný Čachtický hrad. Ale také jejího zlého ducha krvavé hraběnky Alžběty Báthoryové. Ta tady do dnešních dnů straší, uzavřená v zasypaných kopkách svého starodávného sídla.

Tyto a další povídky a tajnosti o starých hradech naleznete v nové knize Ivana Křemečka „NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM“, kterou si můžete přes tento web zároveň také objednat.

Text, foto a kresby: IK