INDIÁNSKÉ PRÁZDNINY PRO PSA - říčka Balinka

Ukázka z povídky:

Indiánské prázdniny pro psa 1 DÍL

Napsali a nakreslili Ivan a Ivana Křemečkovi

…Procházíme úzkou pěšinou podél pastvin, kde se krávy mění v pasoucí se stádo divokých bizonů a kde za každým keřem můžeme očekávat stín divoce žijících rudochů s ostře nabroušenými tomahavky. Naším cílem je prosluněná mýtina, na které se náhle jako přelud objevil bělostný hříbek, k nebi se tyčící bělostný indiánský stan.

Taťka si myslel, že asi nepoznáme krávy, když nám říkal, že jsou to bizoni. Anička říkala, že se o tom učili, a že bizoni nemají vemena a ani tak velké rohy. My jsme se o tom neučili, ale já to také vím. Došli jsme na místo, kde stálo to tee-pee. Dali jsme si tam věci a spacáky a křičeli jsme radostí, že tam můžeme večer přespat. Byl tam také dřevěný záchod a v něm srandovní splachávátko, které nesplachovalo, ale chechtalo se, když jsme ho vždycky zmáčkli. Jirka řekl, že musíme navštívit ještě jeho kamaráda šerifa. Šli jsme přes veliký kopec a za keřem jsme uslyšeli: „Vy hovada, táhněte do pr..le!“ Moc jsme se s Aničkou lekli a moc jsme se bály. Ale Jirka říkal, ať se nebojíme, že je to šerif a je hodný. Šerif nenadával nám, ale umýval se v lavoru a sedlo si na něho hovado. Nadával tomu hovadu, tak jsme se moc oddychli a přestali jsme se bát. Šerif nebydlel ve stanu, ale v dřevěném domečku. Měl tam postele a jídlo v dřevěných bednách. Říkal, že se mu tam prohryzaly potvory myši. Hrozně sprostě na ně nadával a taťka řekl, že šerif už je asi takový a že si na to musíme zvyknout. Když mluvil tak strašně křičel a to bylo srandovní. A také řekl, že měl včera narozeniny a dali si se strýcem Jirkou a taťkou štamprli. My jsme si s nimi ťukli vodou ze studánky, ale to nevadí, protože slivovice je hnusná. Kdysi, když jsem byla malá, jsem se jí napila a taťka za to dostal vynadané od mamky, protože na tu sklenku nenapsal Slivovice a mě bylo pak divně. Ale nic se mi nestalo, protože slivovice je zdravá.

Dřevěný srub z klád si tu na okraji lůna lesa, na prosluněné louce nedaleko studánky, postavili svépomocí čtyři kamarádi – trempové. Je malý, ale útulný. Všechno je uspořádáno tak, aby byl využit každý volný prostor. Poličky na stěnách, maličká kuchyňka, kamínka, petrolejové lampy zavěšené ke stropu, bedny s jídlem a nádobím, palandy na patro nad sebou… „A hlavně žádná elektřina, žádný signál na telefon!“ pochvaluje si šerif, který tu tráví každou volnou chvilku. Na stropě jsou známé malůvky. Je vidět, že se tu Buláček již vyřádil a tak jsem byl tímto poctěn i já…

…Jízda po silnici s neposedným Oříškem je náročnější, než jsem původně předpokládal. Běhat při kole jsme ho sice učili od malička, ale zvídavý živočich s čichem čtyřicetkrát vyvinutějším, než člověk stále něco nového objevuje a mění díky tomu co chvíli nečekaně směr. Nakonec se po málo frekventované silnici přece jen šťastně dostaneme do Velmezu. Město jsme před sebou spatřili už ve chvíli, když jsme vystoupali ostrými serpentinami nad údolí. V tu chvíli se před námi celá krajina rozprostřela jako plastická mapa. „Tamhle ten most, to je už dálnice, po té jsme sem přijeli, ukazuji holkám naši nejvytíženější dopravní tepnu „Déjedničku“. To je zvláštní, leteckou čarou je to od věčně pulzující dálnice jen pár kilometrů a přitom jsme tady v úplně jiném světě. Ve světě políček, lesíků a remízků, kde se místo divokých aut přetahují přes pole jen traktory, na pastvinách se pasou koně a z vysokých trav na nás hledí zvídavé hlavičky třpytivě barevných bažantů. Nikdy před tím mě nenapadlo, jak tady, jen o malý kousek dál, může být nádherně. Žízeň nás žene přes kamenný most k soukromému Malostranskému minipivovaru. Holky by asi brali spíše cukrárnu, ale já avizují, že tam bude určitě nějaký pěkný pivní podtácek, který Ivča ještě ve sbírce nemá. To zabralo a mužstvo se zklidnilo. Dcerka má zálibu ve sbírání pivních podtácků a já, jakožto milující otec teď „musím“ navštěvovat různé hospůdky a pivovárky, abych jí z cest přivezl další a další sběratelské úlovky. Popravdě, obtíže mi to nedělá, řekl bych, že jsem v tom našel také jakousi sběratelskou zálibu. „Na indiány na koních nemysleli, protože není tu kde si dát kola,“ prohlašuji zklamaně a tak holky hlídají zvenčí a já si alespoň v rychlosti a na stojáka dávám u čepu jednoho pěnivého a řízného Harracha. To pivo je pojmenováno po hornorakouském hraběti, jemuž patřil velkomeziříčský velkostatek a který byl navíc, jen tak pro zajímavost, přímým účastníkem sarajevského atentátu na arcivévodu Františka Ferdinanda d´Este.

Pán bez kufříku Město chvatem křižují bezejmenné bílé tváře a ženou se v tom spěchu za něčím, co jsme si pojmenovali jako zlatá horečka. V informačním centru je pro nás paní za pultem něco jako šerif města. Dostáváme informace, kde si nakoupíme špekáčky, i kde se dobře ve městě najíme.

Pán co byl před námi si zapomněl na zemi černý kufřík. Já jsem ho uviděla. Taťka ho podal paní z těch informací. Za chvilku pán přišel a byl moc nervózní. Pak mu ta paní z infocentra podala ten kufr a on si hrozně oddech a byl velice rád, že ho zase má. Taťka řekl, že tam musel mít aspoň milion peněz a že úplně slyšel, jak mu spadl kámen ze srdce a že nám za to, že jsme mu ho našli, mohl poručit aspoň něco na pití. Taťka by si dal pivo a my něco jiného. Ale ten pán odešel a nic nám neporučil. No hlavně, že to s tím kufrem dobře dopadlo. Šli jsme na náměstí a tam byla vysoká věž a na ní něco napsáno, Taťka nám kecal, že je tam nápis: Neplivejte z věže. Když jsme přišli blíž, tak jsme si přečetli: Navštivte věž. Taťka nám kecal, aby nás rozesmál a tak jsme se tam vyfotili…

Další pokračování vyjde v šasopise CYKLOTURISTIKA v květnu 2016