POETICKÁ KRÁSA MORAVSKYCH POLÍ – díl I.

…krajinu svým jasným svitem osvěcuje měsíční luna. Kuklím se do spacáku na okraji louky, závojem proti tomu jasu jsou mi dlouhé větve statných smrků. Sklánějí se pokorně až k zemi a vytvářejí mi tmu a zároveň i úkryt před okolním světem. Poslední co uslyším, jsou už jen tlumené výstřely ohňostroje na počest novomanželů a pak ten lesní vůní provoněný a tělo posilující spánek…

…před jesenickým zámkem potkávám jakéhosi muže. Zjevil se přede mnou jako přízrak. Modré a ošuntělé vytahané tepláky prozrazují, že bude asi domácí. Nakrátko vystříhaná hlava, od níž mu odstávají nápadně velké uši, prozrazuje, že se s ním holič příliš nemazlil. Snaží se mi něco říct, ale jeho zmatená slova se mění jen na nějaké ječivé a těžko srozumitelné výkřiky. Nevím, čeho jsem se zalekl dřív. Jestli jeho vzhledu, či hlasitých gest. Po chvíli jsem pochopil, že je úplně neškodný. Je postižený a snaží se mi něco říct. Rozpoutáváme spolu takový netradiční rozhovor. „Jak jsi tady dlouho?“ ptám se, pochopiv, že je obyvatelem zdejšího zámeckého domova pro přestárlé. Na mou otázku začne opakovat stále dokola: „Furt, furt, furt!“ Je mi ho líto, ale nedávám to na sobě znát, prý se to nedělá, prý tím toho postiženého člověka jen urážíte. „Je tu moc krásně!“ pronesu. „Ano, ano, ano, ano…!“ opakuje stále dokola a ukazuje rukou do údolí. Přemýšlím, jestli tu krásu kolem vnímá teď tak stejně tak jako já? Ale při pohledu do jeho prostoduché tváře si myslím, že ano, nadšení z něho doslova prýští. Chytá mě za rameno a začíná mě po něm přátelsky poplácávat. Udělal jsem to samé. „…ano, ano, ano! Ano, můj kamaráde, z jeseneckého zámku! Ano, máš to tu moc krásné!“ „Ano, ano, ano…“ opakuje stále dokola on, a na jeho usměvavé tváři s objevuje řada zkažených zubů Pozorujeme v němém úžasu jak se nám v tom překrásném údolí objevuje nádražíčko s tratí, protáhlé budovy družstva, na zelenkavých lukách pasoucí se stádo koní, domečky nepravidelně seskládané kolem potoka, který obestupují řady vrb a z přítmí do větru tančících borovic stydlivě vystupující bělounká kaplička. Přátelsky se držíme kolem ramen a už jen mlčky vnímáme to všechno kolem. Dva rozdílné pohledy, dva rozdílné zrakové vjemy…

…Kukuřičné pole už má své klásky krásně zralé a baculaté. Oranžovolící puberťáci se dychtivě derou z kukuřičného šustí a natřásají se před makovými panenkami podél polních cest. Ty jsou v podobném pubertálním věku a tak rozverně, jako profesionální tanečnice z amsterodamských nočních barů odhazují své rudé sukýnky a nechávají větrem odnášet někam do dáli. Jejich touha je tak krásná a dychtivá, že si jí nelze nevšimnout. Stejně tak nejde nepozorovat žárlivost třezalek tečkovaných. Jsou to dámy v šatech barvy kanárkové, a jak je známo, žlutá barva je barvou žárlivosti. Určitě žárlí na makové panenky a závidí jim ty jejich milence. Ale je to zbytečné, nemusí. V přírodě je to tak zařízeno, že se nikdy ti kukuřiční kluci s makovými panenkami nepotkají…

…Jakoby rozjetá lokomotiva, valící se čelně proti mně, působí stoh slámy z velkých válců, vyskládaný do tří pater. Zleva se zvedá prach a míří to přímo ke mně. Není to další lokomotiva, ale džíp se třemi myslivci. Určitě jedou někam k posedu, zaujmout pozorovací místo, aby v hledáčku brokovnice zacílili a odpráskli… „Mého zajíce!“ zaleknu se. „Hej zajíci, zvolám na něj po třetí: „Utíkej!“ Ale s ním to určitě ani nehne. „Zajíci, máš zaplacené daně?!“ zvolám myšlenku, které by se snad mohl zaleknout, ale pak si uvědomím, že můj zajíc žádné daně platit nemusí, je úplně svobodný. Navíc se mé výkřiky ztrácejí ve větru…