BĚLOSTNÝ HÁV NAD RAČICKÝM ÚDOLÍM
Další pokračování cyklovandru Drahanskou vrchovinou, tentokrát jižním cípem, krajinou Račického údolí…
Ukázka z povídky:
…U rozcestníku Kalečník je poněkud živo. Do všech stran vedou
turistické chodníky a cyklostezky. Houbaři tu mají auta a vyrazili
s košíky do lesa. Lesní asfaltkou profrčela početná skupinka jezdců na
kolech. My se spouštíme Vitovickým žlebem až do Viničných Šumic.
Studánek jsme tedy projeli hodně, ale nakonec jsme zjistili, že nejlepší
vodu mají tam, ze které dokážou uvařit vskutku vynikající světlý
ležák Vildenberk. Kola stavíme před Hradskou restaurací s vlastním
pivovárkem. Stojí na kopci nad silnicí a je tu příjemné posezení
s výhledem do okolí. Slunce zapadá za obzor a chmelový mok se začíná
příjemně rozlévat po celém těle. Teplý vánek profukuje nádhernou
krajinu polí a vinohradů. Stejně tak nádherná je servírka v upnutém
tričku, ze kterého se rýsují hroty bradavek Kyprou postavou trochu
připomíná Věstonickou Venuši a to ji dělá ještě více
přitažlivější a dává do roviny se stejně tak baculatým zlatavým
půllitříkem ve kterém nám nosí ty piva. „Netene, já ti mám
neskutečný pocit! Jestli neprožíváš to co já, tak o hodně
přicházíš!“ „A co jako myslíš?“ „Já nevím, jak bych to popsal.
Skoro bych to přirovnal, jako když třeba vnikáš do lůna nádherné
ženy.“ „Myslíš jako soulož?“ „No, možná, …ale nazval bych to
přece jen trochu poetičtěji. No jako že právě zažíváš něco tak
krásného, až se ti chce zastavit čas a ty bys chtěl aby ten pocit
neskončil, chápeš?“ „Takové dobré pivo a ty přemýšlíš nad
souložením, to nechápu…“ „Tak to jsi opravdu úplně natvrdlý?“
Debata na vysoké úrovni pokračuje i poté, co nám zavřeli hospůdku a my
si to nocí vrávoravým krokem při kole mašírujeme kamsi za ves. Uléháme
v polích pod velký strom a brzy usínáme spánkem spravedlivých. Ráno už
má Neten stan skoro sbalený a jak je ho dobrým zvykem, veškeré věci
pěkně urovnané do brašen. Já už také vylézám ze spacáku a balím,
když tu nedaleko u silnice zastaví bílá dodávka. Vyskočí z ní chlápek
v zelených mysliveckých kalhotách, žene se na nás a příšerně ječí:
„Táhnete odsud! Už ať vás tady nikdy nevidím!“ Zkoprníme a nechápavě
hledíme na toho vzteklouna. „Co jsme vám udělali?“ „Kradete tady
ořechy!“ „Jaké ořechy?“ divím se. „A co ta plachta pod stromem?“
„My jsme jen trempíci, co si tu v noci rozložili igelit na přespání pod
širákem. Právě to balíme a hned zase šlapeme dál. Nic nekrademe. Jediný
ořech mám tady u hlavy. Celou noc mě tlačil, když jsem na něm ležel. Tak
vám ho tedy s omluvou vracím.“
Muž se zarazí, chvíli přemýšlí a pak se začne omlouvat: „Myslel jsem,
že jste zloději.“ Vysvětluje nám, že si to tu musí hlídat, protože se
tu občas někdo objeví, otřepe strom, pobere plody a zmizí. „Ale pokud
jste tu jen chtěli přespat tak to je jiná.“ ,My mu zase vyprávíme, odkud
a kam máme namířeno. „A klidně si těch pár ořechů na cestu
nasbírejte,“ loučí se s námi, přátelským pozdravem zamává a mizí
i s dodávkou tak rychle, jak se objevil. Vytahujeme se cestou nad obec, nad
níž se zvedá obrovský skalní masiv posázený vinohrady. I náš pán od
ořechu tu má také svůj řádek. Jak se pochlubil, zdejší vinohrady jsou
prý nejseverněji položenými na Moravě. Pěstuje se tu prý hlavně
veltlína, mopr, z červených vavřinec, či frankovka. „Mladí sedíjó
enom u počítaču, hovno se jim chce dělat a tak to potem dopadá, držíme
to tady už enom my, staří oslé!“ opakujeme si jeho slova, když jsme se
zastavili u zanedbané linie vinné révy, hustě zarostené vysokou travou.
Některé vinné boudy už obsadili lufťáci a udělali si z nich výletní
chatky….