Bitva u Tovačova

Ukázky z povídky…

Prusko-rakouská válka v roce 1866 netrvala dlouho. Byla však co do množství nasazených mužů největší bitvou v českých zemích. Nejdůležitější rozhodující střetnutí u Hradce Králové určilo vítězem, pruskou armádu. Rakouské jednotky se po porážce stahovali na Moravu, kde se chtěli opřít“ o olomouckou pevnost a zastavit tak nápor nepřítele. Obě strany se pak po menších potyčkách spolu znovu střetly 15. července 1866 ve velké bitvě u Tovačova.

…Koleje pro železné oře byly pokládány do roviny, aby parní mašiny nemusely zdolávat kopcovitý terén, ale aby tak plynulou jízdou dovezly pasažéry na místo určení. Kde se do cesty postavil kopec, tam prorazili tunel, přes údolí vystavěli most. Můj vlak plný rozpálených kupéček si to ale spokojeně sviští a pohodlně se zakousává do krajiny rovinaté Hané. Za ušmudlaným oknem se objevují vzdálené kopule města Kroměříže. Žitné lány lemují trať a na tisíce klásků nabírají zlatavou barvu, čímž plní zrníčka do baculatých tvarů. Dnes už podél polí nepostávají žňové hlídky jako dřív a nekontrolují trať, aby od žhavých jisker z komína lokomotivy nevzplála obilná pole. Přesto má i dnes vlak v sobě jakési kouzlo, kterému se žádný jiný dopravní prostředek nevyrovná. Jen na chvíli se vždy celý ten kovový had zastaví ve stanici, aby se pak mohl zase s těžkostí znovu rozjet a vyvinout pořádnou rychlost. A lidé se tu míhají a střídají, jedni vystupují, další nasedají. Do hovoru se se mnou dává asi šedesátiletý upovídaný mužík s nápadnými brýlemi. Jeho skla jsou tak silná, až se mi za nimi jeho tvary očí téměř ztrácejí. „Taky jsem chtěl vyjet na kole, ale nebyl jsem si jist počasím,“ říká, když těmi brýlemi pozoruje moje kolo opřené o stěnu vagónu a popojíždějící v krátkém intervalu vždy sem a tam, to podle toho, jak sebou vlak cukne, či poskočí na některém spoji na kolejích. „Navíc v noci byl tak strašlivý liják, že jsem si myslel, že nám to sebere střechu baráku…“ „U nás se jen prohnal silný vítr, blesky křižovaly oblohu, ale jak se to čertovské počasí zjevilo, tak rychle se také vytratilo. Bez jediné kapky se ten lomoz odebral kamsi do ztracena,“ vzpomínám na včerejší počasí já, když jsem si ještě v noci při svitu lampy plánoval dnešní trasu. Na jedné z nenápadných zastávek vyplivl náš oř trempíka s nášivkou tábornické osady na rukávě. Ošuntělý zelený batoh se mu pod tíhou nákladu prohýbá na ramenatých zádech. Dlouhé vlasy sepnuté do copu, co mají stejně tak zlatavou barvu jako to obilí kolem, se mu kymácí ze strany na stranu. Ten pohled mě těší a hřeje na duši. Moc mi to připomíná dobrodružné romány Jaroslava Foglara na kterých jsem v mládí vyrůstal a jsem rád, že ještě dnes existují a po světě se potulují postavy, co žijí spjati v těsné blízkosti s přírodou…

…Další neznámý vojín má svůj litinový kříž na zcela opačné straně města. Stojí vpravo u silnice, u posledního domu zcela na konci Tovačova. Rozlehlá pole přede mnou se rozprostřela a ukázala celé bojiště, kde se ona ukrutná bitva odehrávala. Tady se proti sobě v červencových dnech léta Páně 1866 střetly dvě armády. Tudy šli proti sobě v liniích muži s puškami a bodáky v pestrobarevných uniformách. Tady hřměla děla, ozývalo se ržání koní, povely velitelů a bolestné výkřiky raněných. Tady se horká krev mladých chlapců a mužů vpíjela do úrodných hanáckých plání. Bylo léto, neděle, umíralo se a válka opět ukazovala světu svou zrůdnou tvář. Zlatavý obilný lán je protnut polní cestou a vede kamsi do nitra pole. Malý remízek je jako oáza v poušti. Několik stromů se marně snaží vytvořit stín a husté rákosí uprostřed úžlabiny napovídá, že tu, v místě u Bezedného dolu vyvěrá slabý pramínek vody. Pomníček opodál je místem odpočinku 108. rakouských a jednoho pruského vojína. Další, zdaleka viditelné návrší po bývalé rybniční hrázi s pomníkem připomíná statečného pruského velitele Behra. Z té vyvýšeniny pozoruji území jako generál. Dle informací z cedulí a mapky si skládám jako mozaiku celkový průběh bitvy. Lány polí se vlní mírumilovně a větřík líbezně ovívá sluncem dozlatova rozpálený kraj. Za zády mi od severu zaburácel hrom a já si najednou živě představím od Věrovan palbu z kanonů, urputně se bránící rakouské dělostřelecké baterie ve chvíli, kdy byla nechráněna a z boku náhle přepadena pruskými kyrysníky a rozsekána ostřím jejich blyštících se šavlí. Mohutný ústřední pomník tovačovského bojiště je věnován rakouským vojákům. Stojí přímo u silnice směrem na Olomouc. Pod každým z těch 288. jmen se skrývá jeden tragický lidský osud. Byli to muži od rodin kteří opustili své blízké, aby šli nesmyslně zabíjet muže s podobným osudem a nakonec se i nechat zabít. To vše pro nenasytnost a slávu svých mocipánů. Dvě stě let je dlouhá doba na to, aby se zacelily rány z válek. Ale lidé se nepoučili a přes vsi, kterými projíždím, přešly další válečné konflikty. Dnes už naštěstí ty vesničky dýchají atmosférou míru. Děcka mají prázdniny a prohánějí se na kolech a kolečkových bruslích. Po stejném chodníku jako ony se dostávám do Dubu nad Moravou i já…