NEJMENOVANÁ KASÁRNA V ČECHÁCH, 9.12 dopoledne:
Vojín Ctibor Mrkev seděl na židli u stolku dozorčího roty a vyloženě
lelkoval. Už ho nebavilo ani luštění křížovky, ani prohlížení si
erotického perverzního časopisu. Už ho měl prolistovaný snad stokrát tam
i nazpátek. Znal nazpaměť všechny ty polohy v posteli,na stole, na židli,
na lustru..... V duchu se těšil, až je doma vyzkouší na svojí Andulce,
která na něj určitě tam ve svojí chaloupce, v rodné vesničce už
netrpělivě čeká. Ctiborovi zbývá odkroutit ještě pět měsíců tady
toho zabitého času. Zlostně se podíval po zeleně natřených stěnách a
spíš ze zvyku si lokl kořalky. Lok to nebyl první, hlava se mu zatočila a
vojín Mrkev se sesunul k zemi…
TY SAMÁ KASÁRNA, V TÉ SAMÉ ZEMI, 9.15 dopoledne:
Vojín Ctibor Mrkev ležel na zemi, svázaný napevno do kozelce a nad ním
v kruhu postává několik postav. Nepoznává obličeje, nepoznává dokonce
ani uniformy, natož pak hodnosti. Popruhy se zařezávají při každém pohybu
hlouběji do zápěstí. „Kde jsou ostatní?“ zeptal se přísným hlasem a
trošku zkresleným přízvukem jeden z nich. „Jací ostatní ?“ diví se
vojín Mrkev, ale jeho pozvednutá hlava je sražena vojenskou botou k zemi.
„Tady se ptáme my! Právě jsme přepadly vaše kasárna, ale jediného, koho
jsme našli jsi ty! Kde jsou ostatní ?“ táže se ten chlapík znovu a je
vidět, že to myslí naprosto vážně. Ctibor pochopil, že jde o nějakou
kontrolu vyšších důstojníků a jak je zvyklí, začíná zatloukat: "
Vojáci šli do kuchyně škrábat brambory!" V mžiku vbíhá několik po zuby
ozbrojených chlapů v kuklách do kuchyně. Vrací se ale s nepořízenou. Je
vidět že hledali dobře, protože staví před generála jako myslivci na honu
šest myší, tři pavouky a jednu mandelinka bramborovou. Ta se dostala do,
kuchyně zřejmě omylem v některém z pytlů od brambor. „Zavolej
okamžitě nějakého nadřízeného!“ podává vzteklý generál Ctiborovi
sluchátko. „My tady přepadneme celé kasárna a nikdo o tom neví, není
nikoho kdo by se vzdával. To jsem teda ještě nezažil!“
SOUKROMÝ BYT NADPORUČÍKA PLAVEČKA 10.05
„Haló! Tady vojín Ctibor Mrkev. Paní Plavečková, máte manžela
doma?“
„Cože, on není v kasárnách? Ten chlípník! Zase je u té svojí coury!
Až ho chytím tak ho zaškrtím!!!“ zní ječivý hlas paní Plavečkové tak
pronikavě, až vojáci úlekem odskakují od sluchátka.
KASÁRNA 10. 07
„Chudák, ten má doma asi vojnu,“ šeptají si mezi sebou.„Tak zkuste
sehnat někoho dalšího,. nejlépe přímo činitele vlády této republiky.
Vždyť hlavně v jejich zájmu by měla být starost o obranu tohoto
státu.
FEDERÁLNÍ SHROMÁŽDĚNÍ ČESKÉ REPUBLIKY 10.15
Na dubovém, ručně vyřezávaném stole dobře zaplaceném daňovými
poplatníky zvoní telefon. Ale nikdo ho nebere. Kancelář je pustá. Nevezme
ho předseda vlády,ministr zemědělství, ministr školství… , nevezme ho
ani žádný ministr z vedlejší kanceláře. Ministři si totiž minulý
týden schválili dvouměsíční ministerské prázdniny. Je třeba totiž
utratit šestnáctý plat, jenž si schválili a jehož schválení prošlo
všemi hlasy a s velkou slávou bylo podpořeno senátem.
KANCELÁŘ MINISTRA OBRANY 10.18
Uklízečka se pomalu šourá ke sluchátku "…počkej Andulo, za chvilku ti to
dopovím. No, co je, kdo volá? Jaké přepadení? Co to plácáte? Tady nikdo
není. A nerozčilujte, nebo vás plácnu mokrým hadrem! Já chudák ženská
se kvůli nějakému napadení republiky přece neposeru! A jestli si chcete
najít ty vaše generálky, tak zkuste na Moravě, mají tam nějaké
cvičení!“
A práskne sluchátkem.
„Kdo to byl?“ ptá se uklízečka číslo dvě, Andula. „Nějací
pitomečci si hrají na vojáky , ale aby nám sem někdo šel pomoct s těma
schodama, to nikoho ani nenapadne!“
KASÁRNA 10. 22
Konečně jiskřička naděje. Vojáci v kuklách nechávají opilou hlídku
hlídkou, nasedají
do náklaďáků se zatřenými výsostnými znaky a vyrážejí směrem na
východ, na Moravu, aniž by se nadále vojínem Ctiborem Mrkvou nějak
zabývali.
MORAVSKÝ SKLÍPEK V HORNÍ PLANINĚ 11. 35
Automobily zastavují mezi vinicemi, vyskakují z nich okuklenci. „Tady
někde má dnes posezení ve sklípku štáb ministerstva obrany, babičko.
Ukažte nám kde!“ žádají ženu stojící opodál A chvíli na to, bez
jakéhokoliv upozornění vrážejí do klenbeného sklípku s pestře
pomalovanými slováckými ornamenty. Okamžitě jsou však protipohybem
vytlačeni zpět. Postaral se o to armádní generál Novák, jenž neudržel
obsah v těle a několik oblehatelů mělo náhle maskování doplněno
nevoňavými prvky z žaludku. Přesto se nevzdávají a útok na sklípek
opakují. „To je jakéhosi zbytečného rambajzu, tady bude klid!“ okřikl
je stařeček v kordulce s baranicí na hlavě a s koštýřem v ruce.
„Zavřete ty klapačky, ty flinty hoďte henkaj do roha, každý lapnite do
pazurů sklénečku a držte!“ A jak staříček rozhodl tak se stalo. Celá
jednotka rychlého nasazení přisedla ke starému dubovému stolu a začala
usrkávat z koštovek. Nakonec, proč ne? Líbezně jim zněla do ucha
cimbálová muzika, na stolu tancují krasavice v krojích a tak se otáčejí
dokola, že spíše než bohatost krojů, každého zajímá co je pod tím.
Taková pohoda, žádný problém, příjemná nálada. „Tož, včíl už ste
v klidu chlapi, akoráť ty naše pjesničky vám eště moc nejdú,“
usmíval se pán sklepa na nové hosty, „máte jakýsi divný přízvuk,
odkáď vy vlastně ste?“
Ten jeden z těch zakuklenců se přitočil ke stařečkovi a říká: „Byli
jsme vysláni z hlavního vojenského štábu NATO v Bruselu, abychom udělali
namátkovou kontrolu bojeschopnosti České armády. Ale po zkušenostech, co
jsme tu za tu chvilku nachytali se jenom potvrdilo, že vy jste armáda Švejků
a Pagáčů. Je jasné, že kdyby k něčemu opravdu došlo, tak raději
zalezete s kusem slaniny do sklípku plného dobrého vína a vylezete, až
bude po všem! Tož teda na zdraví!!!“