Ráno jako každé jiné. Odporný zvuk budíku. Úlek a škubnutí. Nálada na bodě mrazu. Jak já toto nesnáším. Vyslíkat (pyžamo), oblékat (šaty), kontrolovat ať si neoblečete opačně trenýrky. Nikdo není po ránu zvědavý na uštěpačné poznámky spolupracovníku, když se budu v práci zase přeslékat do monterek. A zase vzpomínka na zaměstnání. Ježišmarjá, to je teprve úterý. Ale ono je to zase jedno, protože po neděli je zase pondělí a pořád dokola. Jako pakoši na kolotoči. Odporná snídaně. Suchý rohlík neleze do krku a čaj je zas vřelý.
Na zastávce stejné držky jak každé ráno. Jen stará Hryzalková mele pantem a mele a mele. Zas jede k doktorovi a má další nové nemoci. A tak je popisuje, probírá ale koho ty kecy po ránu zajímají. Stejně ji nikdo neposlouchá. Každý hledí do blba a čeká až se přižene ten šukavý autobus.
A už je tady. no jasně, všechny sedadla obsazená, ale tam vzadu je volné místečko. Nejhorší je prodrat se a předběhnout stařenku která sedadlo také vidí. Ač má výhodu, protože má hůl na opíraní a strká mi ji nenápadně mezi nohy, byl jsem lepší. sedím. Babka se Vzteká se. Ale ať! Určitě sedí i mladší než já, tak ať ji pustí oni. A jedeme. Jedna zastávka, druhá zastávka…, jako každý den. Autobus se zastaví, autobus se rozjede. Odporné! Pár lidí vystoupí, pár nastoupí. Náhle se děje něco nečekaného. Mezi nastoupivšími lidmi na zastávce se něco děje. Jakési šveholení, smích. Propána, co je? říkám si vždyť je ponuré ráno, tak kdo to blbne? Otáčejí se i ostatní. Pán ve žlutém sáčku asi přebral. „Dobré ráno, dobré ráno..“ usmívá se na ostatní, nechápavé zakaboněné tváře. Usmívá se i na mě a to mě úplně vytáčí. „Co mu je?“ divím se a diví se i ostatní. „To bude dnes hezký den, modré nebe úplně bez mráčků!“ směje se ten maniak jak pitomec. „Paní, vy máte krásný svetr, v čem ho perete?“ pokračuje ten blbec a mě je z těch jeho pozitivních ranních myšlenek úplně na blití. Vždyť je ráno, tak co mu je? Nevydržím to, vytahuji z tašky mobil a i když vím co si ostatní myslí o těch pobouchancích se sluchátky vytáčím. „Háló! To je Franta Oplatka? Nezlob se, že otravuji takto po ránu, ale máš tady práci. Jsme na autobusové lince Kulohnátky-Hradiště.Dík, čau!“
Franta nezklamal. Na další zastávce blikání majáčku napovídá, že už jsou tady. Chlapík ve žlutém fráčku ještě nic netuší. Dveře se otvírají a dva udělaní chlápci v bílých pláštích vbíhají dovnitř. Ukazuji rukou na oběť. Na chlápka ve žlutém saku je hozena síť. Je sevřen do kleští dvou párů rukou a sanitka s houkáním odjíždí. Jsem spokojen. Opět je klid a taková ta ranní ponurá atmosféra. Nikdo neoupruzuje a všichni zamračení jedou dál. Autobus zastaví, autobus se rozjede, odporné!
V práci otrava jako vždycky a tak mě zachraňuje fajromt. Z práce běžím rovnou za mým kamarádem Frantou Oplatkou.
„Tak co dotore?“, on je totiž doktorem na psychiatrické léčebně. „Už jste mu dali co proto?“
„Komu?“ diví se Franta, místo toho aby byl vděčný za to, že mu dohazuju kšefty.
„No přece tomu chlápkovi z autobusu ve žlutém saku. No to nebyl ani blázen, to byl šílenec! Kdybys věděl co tam prováděl. Takové hnusné ráno a on tam šířil takovou podivnou atmosféru. Usmíval se, všechny zdravil, s každým prohodil slůvko, no šílenec jak Brno, to jsi ještě neviděl! Určitě ho už máš v kleci, pojď mi ho ukázat.“
Šli jsme ke kleci. Byla prázdná. „Jak to?“ divil jsem se, ale Franta neříkal nic. Zavřel mě před nosem mříž a v zámku zachrastily klíče. „Co blbneš, tak nakonec jsem blázen já? Který se chová stejně jak ostatní v tom autobuse?“ Ale Franta neposlouchal. Odešel a já jsem zůstal sám. Bylo o čem přemýšlet.