Francek Výždarka byl vyhlášeným holubářem široko daleko. Zastávál místo předsedy svazu holubářů a že sa aj jak holub nosívál, o tem nemože byt vůbec pochyb. Nad jeho barákem sa snášalo hejno tychto ptákú jak za války Spitfajéry nad Británijú. A že teda aj bombardovaly! Dědina měla střecha tak osrané, že dyž zrovna kolem nádlétávala pravidelná, letecká, linka Praha – Tokio, tož si pasažéři aj s pilotama mysleli, že Lihoměrka zapadla v létě snihem. A ti jeho holubi, to nebyli také žádní hlupáci. V republice, prý patřili mezi najlepší a medajle si vozili aj z ciziny. A Francek býl rád, dyž negdo jél negde pryč a vzál mu sebú aj ptáky a tam jich vypustíl. Jeho, pošťáci sa vracali do jednoho a pojem „Výždarkovi holuby“ už měl zvuk.
Bohuš Splaška jezdíl dálkovú dopravu v jakéjsi nejmenovanéj firmě a zitřejšího rána měl vyrazit do Španělska. A toto jak sa dozvěděl holubář Franta, už zvóníl u jeho baráku V jednéj ruce přenosku s ptákama a v druhéj půllitra sliovice.
„Bohušu, ty moje slúnéčko, že pro mňa neco uděláš?“
Splaška okamžitě věděl o co ide protože nejedenkráť už mu ty ptáky vézl do světa. A tož jak dycky přijál flašku a bedýnku s holubama vzál sebú.
Ráno, eště než nastartovál motór, už u něho býl Výždarka.
„Holuby nezapoměls?“ ptál sa a dyž mu Bohuš eště z kabiny nadzvihl přenosku s jeho favoritama.
Francek jim zamával naposledy před dalekú cestú a už enom čekál. Celá hospoda, ba celá dědina to věděla, že Výždarka vypravíl svoje ptáky do Španělska. Výždarka býl jak na trní. Kdo ho spatříl, tak enom se stopkama v rukách. Pohledem civěl celé dni na oblohu, jak zajíc na vepřovú kytu. Pořádná řeč s ním nebyla. Uběhlo neklik dní a holuby by podle propočtů měli byt už dávno doma. Nestalo sa tak.
Asi po deseti dňoch konečně dojél dóm Bohuš Splaška. Přijél v noci. Celá dědina eště spala. Dyž vylézál z kabiny, všíml si jakéjsi krabice. „Ježišmarjááá! Já sem zapoměl vypustit Splaškovi ty jeho ptáky!“ Nemeškál proto ani minutu. Vyházál jich ven a v rukách mu ostala enom prázdná bedna. Španělským slunkem a vyhřátú bednú sa vyhládlí holuby došúrali k svojéj rodnéj chalupě.
Až asi po deseti dňoch ráno objevíl svoje opéřené borce. Krčily sa u branky celí zmordovaní a nemohli sa dostat dóm. „Je to možné?“ spráskl ruky. Oni ti moji holúbci snáď došli z teho Španělska pěšky!"