Francek Výždarka byl vyhlášeným holubářem široko daleko. Zastávál
místo předsedy svazu holubářů a že sa aj jak holub nosívál, o tem
nemože byt vůbec pochyb. Nad jeho barákem sa snášalo hejno tychto ptákú
jak za války Spitfajéry nad Británijú. A že teda aj bombardovaly! Dědina
měla střecha tak osrané, že dyž zrovna kolem nádlétávala pravidelná,
letecká, linka Praha – Tokio, tož si pasažéři aj s pilotama mysleli,
že Lihoměrka zapadla v létě snihem. A ti jeho holubi, to nebyli také
žádní hlupáci. V republice, prý patřili mezi najlepší a medajle si
vozili aj z ciziny. A Francek býl rád, dyž negdo jél negde pryč a vzál
mu sebú aj ptáky a tam jich vypustíl. Jeho, pošťáci sa vracali do jednoho
a pojem „Výždarkovi holuby“ už měl zvuk.
Bohuš Splaška jezdíl dálkovú dopravu v jakéjsi nejmenovanéj firmě a
zitřejšího rána měl vyrazit do Španělska. A toto jak sa dozvěděl
holubář Franta, už zvóníl u jeho baráku V jednéj ruce přenosku
s ptákama a v druhéj půllitra sliovice.
„Bohušu, ty moje slúnéčko, že pro mňa neco uděláš?“
Splaška okamžitě věděl o co ide protože nejedenkráť už mu ty ptáky
vézl do světa. A tož jak dycky přijál flašku a bedýnku s holubama vzál
sebú.
Ráno, eště než nastartovál motór, už u něho býl Výždarka.
„Holuby nezapoměls?“ ptál sa a dyž mu Bohuš eště z kabiny nadzvihl
přenosku s jeho favoritama.
Francek jim zamával naposledy před dalekú cestú a už enom čekál. Celá
hospoda, ba celá dědina to věděla, že Výždarka vypravíl svoje ptáky do
Španělska. Výždarka býl jak na trní. Kdo ho spatříl, tak enom se
stopkama v rukách. Pohledem civěl celé dni na oblohu, jak zajíc na
vepřovú kytu. Pořádná řeč s ním nebyla. Uběhlo neklik dní a holuby by
podle propočtů měli byt už dávno doma. Nestalo sa tak.
Asi po deseti dňoch konečně dojél dóm Bohuš Splaška. Přijél v noci.
Celá dědina eště spala. Dyž vylézál z kabiny, všíml si jakéjsi
krabice. „Ježišmarjááá! Já sem zapoměl vypustit Splaškovi ty jeho
ptáky!“ Nemeškál proto ani minutu. Vyházál jich ven a v rukách mu
ostala enom prázdná bedna. Španělským slunkem a vyhřátú bednú sa
vyhládlí holuby došúrali k svojéj rodnéj chalupě.
Až asi po deseti dňoch ráno objevíl svoje opéřené borce. Krčily sa
u branky celí zmordovaní a nemohli sa dostat dóm. „Je to možné?“
spráskl ruky. Oni ti moji holúbci snáď došli z teho Španělska
pěšky!"