Venku lilo jak z konve. Už několikátý den, ale doma bylo dobře.
Lampička zářila do tmy jako maják, navádějící lodě do domovského přístavu. Jarda Stydlík napínal oči do stránek a hladově hltal každé slovo. Nebylo knížky o námořnících, lodích, či mořích, kterou by dosud nepřečetl. Zvláště pro takového suchozemce pocházejího odněkud ze severní moravy to byly celoživotní zážitky. Moje pyžamo mělo modré pruhy s výšivkou červeného, kouřícího parníku.Nějakého takového jsem měl už kdysi dávno ve školce na své skříňce. Na poličce nad hlavou se hrdě vystavovaly dokonalé modely starých korábů.
„Jarouši, jestli mě ještě jednou vzbudíš způsobem, že ze mě začneš stahovat peřinu, tak se od tebe opravdu odstěhuju!“ vyrušila ho mě snění manželka. Zrovna jsem se začetl do pasáže, kdy se začala blížit bouře a já začal kasat plachty. Už dávno vím, že moje stará nemá pochopení k mým dávným klukovským snům. Zhasínám lampičku, otáčím se na bok, zadkem ke staré a usínám.
nádherně blankytnou. Je tak jasná, že jen ztěží ji mohu k něčemu přirovnat. Vlnky poskakují jedna za druhou. Některé jsou větší a natolik hýbají s lodí, že ji málem převrhli. Ale ona to ani loď není. Všimám si, že nemá ani kýl, ani plachty. Plavím se na vlastní posteli. A co je nejhorší, místo plavčíka mám vedle sebe vlastní manželku. To je blbý sen! Tak krásně to začalo a teď toto? Ale co, hlavně, že jsem na svém milovaném moři. Jen nevím v kterém čase se nacházím. Jestli v době Robinsona Crusoa, a nebo snad ve válečné vřavě druhé světové války? Odpověď se měla brzy dostavit. Na obzoru se totiž objevila černá tečka, která se se stále víc zvětšovala. Loď! Po chvíli rozeznávám siluetu hlídkového člunu. Ten se poměrně velkou rychlostí přiřítil až k nim. Námořníci, v uniformách pohraniční stráže nechápavě hleděli, na jakémže to plavidle je možno dobývat nedozírné vodní plochy. „Vytáhneme vás na náš člun!“ volal důležitě vyhlížející člověk. „Ne, nechci!“ zvolal jsem a chytal se postele, která držela na hladině snad silou vůle. To už se probrala i manželka. „Proboha, co se děje?!!“ začala ječet tak, jak jen ženské umí. „Jaroslave, já chci okamžitě domů!“
„Klid, to všechno kolem, to moře a tady ti námořníci je jenom sen,“ snažil jsem se ji zklidnit. „Otoč se a klidně spi dál!“
„Jste blázen, když nechcete na naši loď,“ hučeli do mě potencionální zachránci. „Ta vaše postel napitá vodou za chvíli klesne ke dnu. A vy samozřejmě s ní.“
Manželka začala znovu ječet jak pominutá. Začínal jsem toho mít tak akorát dost. Chtěl jsem se z toho blbého snu, který tak dobře začal, probrat, ale nějak to nešlo. Protíral jsem si oči, ale moře, manželka, loď, všechno tu zůstávalo. „No snad není to moře skutečné?“ divil jsem se a skutečnou vodou jsem si proplachoval obličej. V tom mě námořníci chňapli a během chvilky jsme byli na záchranném člunu. Bylo to v poslední chvíli. N ad postelí se najednou zavřela voda. Napité peřiny taktéž dlouho nevydrželi a pokud je neodnesli delfíni, zmizeli v nenávratných hlubinách.
„Kapitáne, takže toto všechno nebyl sen? Chcete říct, že všechno co se tu děje je skutečné? Potom nechápu jak jsme se sem mohli dostat. Vždyť já se svým invalidním platem si takový luxus, jet k moři nemůžu dovolit. Nejdál jsme byli s manželkou na výletě v Bruntále a teď toto? Řekněte mě jak jsme se tu tedy ocitli?“
„To je jednoduché,“ začal mluvit klidným hlasem kapitán. „Vy jste Češi, že? Odněkud z Moravy, nemýlím-li se.“
„Nemýlíte, kapitáne, přímo z vesnice Troubky na Přerovsku.“ zahlásil jsem hrdě jméno své rodné vísky.„
"No vidíte, večer jste zalehli a usnuli. V noci se ale po prudkých deštích rozlila z břehů ta vaše řeka a odnesla vás až sem na volné prostranství. Řeknu vám tedy, vy musíte mít ale tvrdý spánek, že vás to vůbec neprobralo!“