Stála tam v tom letním parnu u silnice úplně sama. Každý její pohyb,
každé mávnutí rukou bylo tak vyzývavé, že jen stěží se dalo odolat a
nezastavit této krásce. Nejedna žárlivá manželka přejela přísným
pohledem svého manžela-šoféra aby nepřibržďoval, ba dokonce ani pohledem
nezabloudil tam kde hluboký výstřih tvořil bránu do jejího výsostného
pohoří. Do ňader jak melounky. Vlasy vlály v mírném vánku,
připomínající zlatavé klasy obilí a její minisukénka, dovolte mi to
přihlouplé přirovnání, nebyla širší než rulička toaletního
papíru.
Její oči jako by volaly a zároveň prosily: „Vezmi mě sebou!“ A já ten
nátlak nevydržel a té stopující víle u silnice zastavil.
„Ty magore, ty kreténe, ty debile jeden nezodpovědný, co jsi to
udělal?!“ rozčílil se můj kolega vedle mne.
Až v té chvíli jsem se vzpamatoval a konečně mě došlo co se vlastně
stalo.
„Promiň“, omluvil jsem se svému kolegovi.
„To je ještě zlozvyk z doby když jsem jezdil kamionem a bral
stopařky.“
Musel jsem proto rychle všechno napravit. Pevně jsem sevřel knipl dopravního
prostředku a několika tunový trup dopravního letadla Tu-134 se
stošedesáti pasažéry na palubě se ladně odlepil od vozovky aby vzlétnul
tam zpátky, nahoru do oblaků.