Toto odpoledně sa opravdu povédlo. Sedím si na zápraží, a je ně dobře. Nevím lesti z toho slúnečka co pálí tak, jak rozžhavený šporhejt a lebo z teho klidu co vládne kolem. Punťovi, zalezenému do búdy je vidět z búdy enom čumák. Podobá sa na chlup tomu kuřinci co leží opodál na násypě. Je aj stejně tak lesklý. Slépky si opalujú holé zadky odrané od vajec. Tú sviňu kohúta ale vidět néni. Zas si našél správnú ďúru v plotě a šel na zálety. Ja, to sa tak negdo má. To dybych tak udělál já, tož ně moja na místě zapleští. Ale neskaj je na mně opravdu hodná. „Vincku, co by sis přál k obědu?“ optala sa a sukně sa jí enom zavrŤaly ve větru. Ej, mět tak o padesát roků méň, to by byla cérka k zakúsnutí. Dnes mám ale zas jistotu, že ně už za ňú nigdo nepoleze.
„Udělaj králíčí řízky! Ty už dlúho nebyly,“ zasnil sem sa a polkl až sem zhltl dvě muchy, samca a samicu, pářící sa ve vzduchu. V zahradě sem nakopál pár zemáků k obědu, znovu si sedl na lavečku a nechal sa ovívat tým teplým nedělním větříkem.
Najednú ve mě trhlo jak ve starých hodinách. Poplašené slépky s kdákáním zalézly do kurníka a aj Punťa, jindy starý obranář prorazíl zadní stěnu búdy a skovál sa u súsedú, co mu enom řetaz povolovál. Nejaký stín sa mihl dvorem a zmizl za hromadú dřeva. Nebýl sem si jistý co to bylo. Možná kocúr, ale ten včíl leží v tom horku zalezený negde na húře. Vzál sem do ruky polénko z hromady a probudíl sa ve mě dávný instinkt pravěkého , chlupatého pračlověka. Né, že bych sa nebál, ale co bych to býl za chlapa abych před tým utékl jak malý fracek. Punťa vztekle vrčál, ale nevylézál. Napětí vrcholilo. Nadzvihl sem jedno poleno z hromady, a cosi sa tam pohnúlo. Vyschlo ně tak v krku, že bych mohl jít z fleku do sútěže v počtu vypítých piv. Na sútěže ale nebýl čas. Tady šlo o život. Věděl sem odkuď sa zvuk ozývá, ale místo bylo nepřístupné. Proto sem batérkú prosvítíl skulinu mezi dřevama a to co sem uviděl, bylo otřesné. Hleděli na mě oči, ustrašené ale přitom zákeřné. Svítili v záři kuželu z batérky rudě jak hvězda na Rudém náměstí. Šla z toho hrůza. A to, čím bylo to zvíře pokryté, to nejde snáď ani popsat. Tak už sú tady! jímala mnú hrúza. Tento případ možú vyřešit enom dvá ludé na světě.
Vrtulník rozprúdíl vzduch nad dědinů tak že pozhazovál předčasně všecky trnky na stromech, jediné zlato v dědině. Rozezlení obyvatelé obce vytáhli ven z kabiny pilota a chtěli ho za tú pohromu, že nemajů co dat do beček, do kvasu, umlátit. Ten sa jím ale vyplatíl lehce dolarama, že súsedi měli neenom na trnky, ale aj na novú, černú pálenicu si to také dovolit. Dyť tá helikoptéra byla poslaná z Vašingtona, až z Ameriky. Otevřely sa prosklené dvéřka, a přímo do kuřinců vkročily dva páry bot. Jedny dámské a jedny pánské. Slavní agenti CIA, Máldr a Skályová. Tož to byla událost!
„Kde to máte?“ optali sa ně.
„Nechcete první po dlúhéj cestě okoštovat dobréj slivovičky?“ To sa u nás na Moravě tak dělá, že vzácným hostom si dovolíme nabídnút to neljepší co máme.„
"Tak teda jenom abychom neurazili.“ řekla Skályová.
Nalél sem po velikých a čekál co bude dál. K téj dobrotě ale přiběhl jakýsi chlap jak gorila, v saku, v bíléj košulce a usrkl z každéj štamprle.
„Co jím to piješ?“ rozčílíl sem sa a vrazíl sem pravú moravskú facku, že mu chvilku trvalo, než sa vyhrabál z hnojišťa, oblizovaný naším čuníkem.
„Pochopte,“ řekla Skályová, „to je náš bodyguard a on první musí ochutnat, jestli to náhodou není otrávené.“
Urazíl sem sa. Moja padesátiprocentní gořalka, načerno vypálená a otrávená? Nedostali nic. Poručíl sem staréj, ať sková demižón zpátky do špajzky.
Šli sme k hromadě dřeva.
„Eště je tam!“ řekl sem a podál agentom svoju batérku. Odmítli s tým, že majú lepší. No jasně, pomyslél sem si. Za komunistů měli všecko lepší rusi, teď zas majú lepší všecko amerikáni. Obá dvá hleděli s němým úžasem do skuliny kde sa cosi hýbalo.
„Něco takového jsem v životě neviděl,“ hlásil Máldr svojéj kolegyni, kerá všecko zapisovala. „Ten jeho povrch je opravdu zvláštní. Ani kůže, ani chlupy. Mám pocit Skályová, že takový případ jsme tu ještě neměli.“
Nafúkl sem sa jak kohút. Takový případ a na mojém dvoře!
„Odstřalovači, zaujměte polohy kolem. Ostatní se pustí do rozdělání té hromady dřeva, ale hlavně opatrně!“
Chlápci v červených uniformách, s velkými písmeny FBI na zádech sa pustili do práce. Vrtulník nalétávál kolem a filmovál to všecko zvrchu. Hromada pomáli ubývala. Poleno za polenem mizalo. „Dúfám, že to zaséj dáte do pořádku?“ vběhl sem mezi ně. Nigdo si ně ale nevšímál. Všeci byli napjatí jak guma z podlikaček. A najednú sa to zjevilo. Až úplně dúle, pod posledním polenem. Vyběhlo to doprostředka dvora a začalo zmateně pobíhat tam a sem.
„Hlavně nestřílejte, má z nás strach. Musíme to chytit živé ať to můžeme prozkoumat v našich laboratořích.“
Zahnali to do kúta k plotku u kurníka. Objekt býl v pasti. Drama vrcholilo. V tem sa na scéně objevila moja. „Co tady blázníte vy pajtáši uniformovaní? Dyť to je náš micák z králikárny. Chtěla sem ho udělat mojému starému dneskaj k obědu. Chtěla sem to rychle stihnút tak sem ho v tem fofru úplně zapoměla zabit, a vykuchat. Obalila sem ho ve strúhance, osmažila a než se otočila, tož ně tá potvora utékla z panvičky. Víte vy vůbec co teho mosí chudera ženská na dědině
zkusit? To néni enom poletovat si vrtulníkem sem a tam, od ničeho nigde. Ale co vy enom víte! Já mosím, ráno brzo vstat, pokludit dobytek, starého nevyjímaje, na pole, do obchodu, navařit, ukludit… "
"Poslyšte,“ otočila se ke mně Skályová. „Myslíte, že se té vaší ženě o této trapné události podaří pomlčet?“
„Určitě, tady na dědině sú roby jako pěny!“ potvrdíl sem a pak už sem enom sledovál jak slavní agenti opúšťali tú našu dědinu, až sa helikoptéra ztratila za vrškama nejvyšších borovic.
„Tož tento díl v AKTECH X asi v televizi neuvidíme,“ pomyslél sem si.