Toto odpoledně sa opravdu povédlo. Sedím si na zápraží, a je ně
dobře. Nevím lesti z toho slúnečka co pálí tak, jak rozžhavený
šporhejt a lebo z teho klidu co vládne kolem. Punťovi, zalezenému do búdy
je vidět z búdy enom čumák. Podobá sa na chlup tomu kuřinci co leží
opodál na násypě. Je aj stejně tak lesklý. Slépky si opalujú holé zadky
odrané od vajec. Tú sviňu kohúta ale vidět néni. Zas si našél správnú
ďúru v plotě a šel na zálety. Ja, to sa tak negdo má. To dybych tak
udělál já, tož ně moja na místě zapleští. Ale neskaj je na mně opravdu
hodná. „Vincku, co by sis přál k obědu?“ optala sa a sukně sa jí enom
zavrŤaly ve větru. Ej, mět tak o padesát roků méň, to by byla cérka
k zakúsnutí. Dnes mám ale zas jistotu, že ně už za ňú nigdo
nepoleze.
„Udělaj králíčí řízky! Ty už dlúho nebyly,“ zasnil sem sa a polkl
až sem zhltl dvě muchy, samca a samicu, pářící sa ve vzduchu. V zahradě
sem nakopál pár zemáků k obědu, znovu si sedl na lavečku a nechal sa
ovívat tým teplým nedělním větříkem.
Najednú ve mě trhlo jak ve starých hodinách. Poplašené slépky
s kdákáním zalézly do kurníka a aj Punťa, jindy starý obranář
prorazíl zadní stěnu búdy a skovál sa u súsedú, co mu enom řetaz
povolovál. Nejaký stín sa mihl dvorem a zmizl za hromadú dřeva. Nebýl sem
si jistý co to bylo. Možná kocúr, ale ten včíl leží v tom horku
zalezený negde na húře. Vzál sem do ruky polénko z hromady a probudíl sa
ve mě dávný instinkt pravěkého , chlupatého pračlověka. Né, že bych sa
nebál, ale co bych to býl za chlapa abych před tým utékl jak malý fracek.
Punťa vztekle vrčál, ale nevylézál. Napětí vrcholilo. Nadzvihl sem jedno
poleno z hromady, a cosi sa tam pohnúlo. Vyschlo ně tak v krku, že bych
mohl jít z fleku do sútěže v počtu vypítých piv. Na sútěže ale
nebýl čas. Tady šlo o život. Věděl sem odkuď sa zvuk ozývá, ale místo
bylo nepřístupné. Proto sem batérkú prosvítíl skulinu mezi dřevama a to
co sem uviděl, bylo otřesné. Hleděli na mě oči, ustrašené ale přitom
zákeřné. Svítili v záři kuželu z batérky rudě jak hvězda na Rudém
náměstí. Šla z toho hrůza. A to, čím bylo to zvíře pokryté, to nejde
snáď ani popsat. Tak už sú tady! jímala mnú hrúza. Tento případ možú
vyřešit enom dvá ludé na světě.
Vrtulník rozprúdíl vzduch nad dědinů tak že pozhazovál předčasně
všecky trnky na stromech, jediné zlato v dědině. Rozezlení obyvatelé obce
vytáhli ven z kabiny pilota a chtěli ho za tú pohromu, že nemajů co dat do
beček, do kvasu, umlátit. Ten sa jím ale vyplatíl lehce dolarama, že
súsedi měli neenom na trnky, ale aj na novú, černú pálenicu si to také
dovolit. Dyť tá helikoptéra byla poslaná z Vašingtona, až z Ameriky.
Otevřely sa prosklené dvéřka, a přímo do kuřinců vkročily dva páry
bot. Jedny dámské a jedny pánské. Slavní agenti CIA, Máldr a Skályová.
Tož to byla událost!
„Kde to máte?“ optali sa ně.
„Nechcete první po dlúhéj cestě okoštovat dobréj slivovičky?“ To sa
u nás na Moravě tak dělá, že vzácným hostom si dovolíme nabídnút to
neljepší co máme.„
"Tak teda jenom abychom neurazili.“ řekla Skályová.
Nalél sem po velikých a čekál co bude dál. K téj dobrotě ale přiběhl
jakýsi chlap jak gorila, v saku, v bíléj košulce a usrkl z každéj
štamprle.
„Co jím to piješ?“ rozčílíl sem sa a vrazíl sem pravú moravskú
facku, že mu chvilku trvalo, než sa vyhrabál z hnojišťa, oblizovaný
naším čuníkem.
„Pochopte,“ řekla Skályová, „to je náš bodyguard a on první musí
ochutnat, jestli to náhodou není otrávené.“
Urazíl sem sa. Moja padesátiprocentní gořalka, načerno vypálená a
otrávená? Nedostali nic. Poručíl sem staréj, ať sková demižón zpátky
do špajzky.
Šli sme k hromadě dřeva.
„Eště je tam!“ řekl sem a podál agentom svoju batérku. Odmítli
s tým, že majú lepší. No jasně, pomyslél sem si. Za komunistů měli
všecko lepší rusi, teď zas majú lepší všecko amerikáni. Obá dvá
hleděli s němým úžasem do skuliny kde sa cosi hýbalo.
„Něco takového jsem v životě neviděl,“ hlásil Máldr svojéj
kolegyni, kerá všecko zapisovala. „Ten jeho povrch je opravdu zvláštní.
Ani kůže, ani chlupy. Mám pocit Skályová, že takový případ jsme tu
ještě neměli.“
Nafúkl sem sa jak kohút. Takový případ a na mojém dvoře!
„Odstřalovači, zaujměte polohy kolem. Ostatní se pustí do rozdělání
té hromady dřeva, ale hlavně opatrně!“
Chlápci v červených uniformách, s velkými písmeny FBI na zádech sa
pustili do práce. Vrtulník nalétávál kolem a filmovál to všecko zvrchu.
Hromada pomáli ubývala. Poleno za polenem mizalo. „Dúfám, že to zaséj
dáte do pořádku?“ vběhl sem mezi ně. Nigdo si ně ale nevšímál. Všeci
byli napjatí jak guma z podlikaček. A najednú sa to zjevilo. Až úplně
dúle, pod posledním polenem. Vyběhlo to doprostředka dvora a začalo
zmateně pobíhat tam a sem.
„Hlavně nestřílejte, má z nás strach. Musíme to chytit živé ať to
můžeme prozkoumat v našich laboratořích.“
Zahnali to do kúta k plotku u kurníka. Objekt býl v pasti. Drama
vrcholilo. V tem sa na scéně objevila moja. „Co tady blázníte vy
pajtáši uniformovaní? Dyť to je náš micák z králikárny. Chtěla sem ho
udělat mojému starému dneskaj k obědu. Chtěla sem to rychle stihnút tak
sem ho v tem fofru úplně zapoměla zabit, a vykuchat. Obalila sem ho ve
strúhance, osmažila a než se otočila, tož ně tá potvora utékla
z panvičky. Víte vy vůbec co teho mosí chudera ženská na dědině
zkusit? To néni enom poletovat si vrtulníkem sem a tam, od ničeho nigde. Ale
co vy enom víte! Já mosím, ráno brzo vstat, pokludit dobytek, starého
nevyjímaje, na pole, do obchodu, navařit, ukludit… "
"Poslyšte,“ otočila se ke mně Skályová. „Myslíte, že se té vaší
ženě o této trapné události podaří pomlčet?“
„Určitě, tady na dědině sú roby jako pěny!“ potvrdíl sem a pak už
sem enom sledovál jak slavní agenti opúšťali tú našu dědinu, až sa
helikoptéra ztratila za vrškama nejvyšších borovic.
„Tož tento díl v AKTECH X asi v televizi neuvidíme,“ pomyslél
sem si.