V daleké zemi bylo jedno obrovské království. Například jenom
zámecký park se rozléhal na takové ploše, že oko člověka mohlo jen
stěží dohlédnout konce. A ta země byla tak veliká, že jízda na koni
trvala z jednoho kraje na druhý tři dny a tři noci. Na velkých a úrodných
plantážích rostly kávovníky a čajovníky, na nichž poslušně od rána do
večera pracovali poddaní. Všechno to patřilo jedinému králi. Protože
káva i čaj byl výhodný a velice výnosný artikl, plnily se královské
pokladnice zlatem, stříbrem i démanty. Široko, daleko kolem nebylo
bohatší země.
Ale k čemu to všechno, když měl král dceru, z níž byl nadmíru
nešťastný. Byla ošklivá jako noc, škaredší než říjnová revoluce.
Obličej měla jako tašku na hady a nohy jako šňůry od telefonu. Příroda
je mocná čarodějka a na princezně se vskutku vyřádila.
l vyslal proto svoje zbrojnoše do všech koutů světa a nechal vyhlásit, kdo
že si vezme princeznu dobrovolně za manželku, dostane půlku království za
odměnu. Přicházeli urození pánové, stateční rytíři ale i obyčejní
poddaní a pokoušeli se princezně pohlédnout do obličeje. Ale marně. Nikomu
z nich se děvče nezalíbilo. Odcházeli odtud celí pobledlí, některé
museli v šoku odnést. Král byl čím dál více zoufalý. K jedné
polovině království přidal i tu druhou, žel výsledek nebyl o nic
lepší. Absolutně nikdo nechtěl tu „krásku“ za svoji manželku
pojmouti.
Až jednoho dne zaklepal u královských bran nějaký cizinec, Moc důvěry
však v sobě nevzbuzoval. Na sobě měl původně bílou košili, prachem
dalekých cest zanesenou a kalhoty z hrubé režné látky. Na malém černém
kloboučku měl voničku z těch nejobyčejnějších kvítků, až z toho
orchideje v královských zahradách omdlévaly. Přivedli tedy i jeho do
královských komnat a postavili před princeznu. Ale on se kupodivu nezklátil
k zemi jako ostatní. Zbrojnoši i dvořané úžasem oněměli, ale nejvíce
z toho byl překvapen král.
„No řekni, mládenče, líbí se ti moje dcera?“
Ten cizinec si sundal ze zad velký demižon, dal si takový lok, až se ve
vitrážích barevná sklíčka protočila třikrát dokola a povídá:
„Víte, pane králi, jmenuji se Matúš a přicházím až z Moravy.
A u nás platí jedna taková lidová moudrost, že po půl litru slivovice je
každá roba šikovná. No a když se tak dívám těma svýma prochlastanýma
očima na tu vaši dceru, tak se mně zdá, že to zas tak hrozné není.
Přinejhorším jí přetáhnu pytel přes hlavu a bude!“
A taky že bylo. Celé království začalo jásat a nejšťastnější ze
všech byla princeznička. Ale Matúš si přece jen jednu podmínku dal. Když
už mu patřilo celé to království, rozkázal vytrhat všechnu tu planinu, ty
kávovníky a čajovníky a nasadit tam aleje trnek a několik hektarů vinné
révy. To proto, aby se mu snad někdy princezna z nedostatku alkoholu
neznelíbila.