ŘEKLO SE BEZ BAB! - plečkařská povídka

ŘEKLO SE: BEZ BAB!
aneb
PORUŠENÉ PLEČKAŘSKÉ PRAVIDLO

Společnost Plečkařů je skupinka cyklistů, kteří jednou za rok, vždy v létě změní k nepoznání svoji vizáž, navlečou na sebe staré hadry. Sáčko, které vždy nesedne a tesilové kalhoty přitáhnou k tělu šlemi. Opráší klobouk po dědovi. Někdo má ještě jeho tabatěrku, jiný starý černý deštník, další se pyšní dokonce pradědečkovými hodinkami i s věnováním. Nejsou povolené mobily a dokonce ani slipy. Kdo nemá na sobě trenky, je z kolektivu Plečkařů nekompromisně vyloučen. Všechno je tu zkrátka přizpůsobeno době třicátých let. Hlavní součástí je samozřejmě starý bicykl. Vůbec nezáleží na tom, jestli je originální, hlavní věc, aby byl starý. A čím rezivější, tím lepší. A když se taková kolona rozjede, pokud se tedy rozjede, to je jakoby se do pohybu dalo celé staré šrotiště. A vlastně ještě jedna podmínka je pro celý tento ansábl důležitá: Celý tento výlet do starých časů je bez bab!
“Ženská jako taková je rušivý element. Do všeho kecá a nic si nedá vysvětlit Pokazí každou srandu!”
Takto nekompromisně hovoří pravidla Plečkařského zákona. V jejich stanovách se též hovoří o tom, že: “…ženská by měla sedět doma a poslušně čekat, až se protějšek vrátí domů zpátky z Plečkyády. Nesmí to být čekání ledajaké (například s cizím chlapem v posteli), ale zcela důstojně, tzn. s lahváčem v jedné a s večeří v druhé ruce…”

A takto tedy vyzbrojeni zásadami a přísnými pravidly, vyrážíme, užít si několika volných dní a odprostit se tak od všech těch pracovních a rodinných problémů, ale hlavně ženských! Teď stojíme na malém nádražíčku , ve snaze dopnout se na správný směr na Brno.
“Ty vole, to je kus!” zvolal Zlom a všichni se, jako vojáci základní služby, co neviděli dva roky ženskou, otočili tím směrem.
“Jasně se řeklo se bez bab!” uvědomili jsme si my ostatní základní zásadu a jako poslušní vojáci základní služby, nadopovaní bromem, odvrátili zpět své pohledy.
Krásné boky a úžasné křivky podpořené nádhernou minisukní nám zmizeli z pohledu. Nedá se nic dělat, zásada je zásada!
Když jsme se objevili před nástupištěm, vzbudili jsme u všech přítomných úsměv.
Nejvíce se za břicho popadal výpravčí: “Kam s tím šrotem, chlapci?”
“Na Brno!” zazněla jasná odpověď vyznačující směr budoucí naší trasy.
V tu chvíli, ještě před chvílí vysmátému výpravčímu zmrzl úsměv na rtech.
“Do vlaku se tolik starých kol přece nevejde!”
“Tak nám vypravte dobytčák, nám je to jedno, ale do toho Brna se dostat potřebujeme!” zahučel nasupěně prezident plečkařů Pepíno, dopil pivo a stoupl se svojí výškou stopadesáti pěti centimetrů vedle obrovitého plečkaře Golema se svými dvě stě čtyřmi centimetry.
Golem se s výrazem boxera před rozhodujícím mistrovským utkáním zamračil na výpravčího. Ten nasucho polk a jen tak pod nosem zahučel: “Jestli se tam nějak vejdete , tak si klidně jeďte”
A vešli jsme se! Nastupování a nakládání kol trvalo asi tak dlouho, jakoby stěhovali zoologickou zahradu i s krmivem a klecemi. Když už se zdálo, že jsme všichni, zaúpěl Goriš: “Doprdele, já jsem si na nástupišti zapoměl Dařbujána!”
Sebral oranžovou plyšovou opíci z lavičky na níž nikdo neseděl, protože Dařbuján byl tak opelýchaný, že s jeho šňupáku, obvázenému izolepou každý štítil. Každý plečkař má povinnost mít sebou na Plečkyádě nějakého plyšáka a starat s e o něj. Goriš toho svého, i přes nakakující minuty zpoždění nakonec zachráňuje.
Už při nástupu jsme si všimli průvodčí. Asi třicetiletá energická žena na nás pokřikovala celou dobu naší nakládky. Teď nás nahání po vlaku. Jsme rozloženi po celé soupravě. Bohužel lístky má jenom jeden z nás. Bohužel momentálně nevíme kdo.
“Kluci, hernajz, už mě nerozčilujte a ukažte mi lístek, nebo vás vyházím z vlaku i s těmi koly!”
“Pěkná baba, zvlášť když se rozčiluje,” pronáší Paisek zanlecky a vzápětí se začervenal, neboť si uvědomuje, že opět porušil, ač jen okrajově, jedno z nejzákladnějších pravidel – Bez bab!
“Hoši, budeme za to dávat trestné body, takto to dál nejde!” promluvil prezident a všichni svorně přikyvují, aniž by si uvědomili, že průvodčí je stále ještě tady.
“Tak co bude s těma lístkama!?” zavrčela.
“Nešlo by, že by s námi mluvil, průvodčí jako muž?” naznačuje diplomaticky prezident Pepíno, “přece jenom je ta naše akce jednou bez bab…”
Ale rychle vycouval, protože krásná dáma s kaštanovými vlasy ze začíná velice rychle měnit v protivnou fúrii: “Jestli okamžitě nedostanu do ruky vaše lístky, tak si na nejbližší zastávce vystoupíte!”
To už přestává být sranda. Dohadujeme se rychle, kdo vlastně lístky má. Když už se nakonec zdá, že nikdo, tak je nahmatám v kapse já. Na poslední chvíli.
“Podle předpisů máte mít na rukou rukavice, když berete cizí lístek do ruky!“ probral se z dřímoty malátný Golem zrovna ve chvíli, když je průvodčí procvakávala. Okamžitě jsme na něj skočili a začali mu zacpávat tu jeho velkou nevymáchanou hubu. Přitom se nevině usmíváme na paní průvodčí, ve snaze zachránit již tak vyhrocenou situaci.
”Takové problémy by chlap nikdy nedělal," zavrčel ještě ten náš obr, ale to už dáma v modré uniformě naštěstí neslyšela, nebo alespoň dělala, že neslyší.
Cesta je dlouhá a průměrný plečkař dlouho nevydrží jen tak nečinně sedět. Přibývající vypité flašky od piva (strašné horko – snad tu topí i v létě) a na ve dle sedadlech posedávající studentky nenechávají nikoho klidným.
“Hoši to jsou bejsbalistky, opravdové bejsbalistky! Rozumíte, tvrdé baby, čili vlastně skoro jako chlapi!” říká Zlom, o kterém je známo, že bez ženské nevydrží ani pět minut a tutíž je pro něho každá Plečkyáda neskutečným peklem.
Šéf Pepíno se zamračil, ale než stačil znova zopakovat pravidla systému Bez bab, zvolá Zlom směrem k druhé půlce vagónu, obsazenému samými mladými děvčaty: “To je náš prezident!”
Holky se obdivně otočí ze sedadel a Pepíno jen naprázdno polkne: “Takže výjímečně do Brna ruším pravidlo Bez bab!”
Za chvilku jsme již rozesazeni, někteří přímo vklíněni mezi, mezi mladé sportovkyně. Jedou ze zápasu a tak si zkoušíme ty jejich přilby a bejsbolové hole. Zavoněla slivovice a komunikace se rozjíždí na plné obrátky. Holky dostávají informace o tom, co je to Plečkyáda a Plečkaři na oplátku zase základní pravidla o bejsbolové hře. XY nabízí volná místa na svém dvojkole, Bubla, aby zapůsobil předvádí svoje oblíbené číslo, krákající poraněnou vránu a Zlom dokonce jedné z dívek již slibuje manželství až za hrob.
“Nenaděláme si fotky jako bejsbolisté?” navrhuje Pajda a už začíná poletovat po vlaku s přilbou na hlavě s holí v ruce jak skinhead na romském bále. Zrovna naznačuje jak odpálí míček, když dveře soupravy otevře průvodčí a jen tak, tak stačí hlavou uhnout.
“Vystupujeme! Brno – hlavní nádraží!” řekne s povzdechem a z jejího hlasu je cítit určité uvolnění.
Dvojnásobný čas toho, jak dlouho jsme kola nakládali do vlaku, je jejich vykládka. Naštěstí je tady konečná, takže už si nás nikdo nevšímá. Kromě tedy skupinky, která se k nám blíží s nějakým transparentem. Je to Dušan, plečkař z Brna a zainteresoval svoje rodiče i s tchánem, aby tak uměle vytvořil uměle uvítací dav.
“BRNO VÍTÁ PLEČKAŘE!” hlásá velký ručně malovaný nápis na transparentu.
Lidi kolem nás se zastavují a hledí co je to za davové šílenství ve starých úborech a ještě na starších kolech. Zastavila se u nás i početná skupina holek, našich bejsbolistek.
“Toto je bez bab!” vykřikuje Dušan neznalý poměrů ve vlaku.
Všichni přikyvují ale myslí si o tomto, snad běhen chvilky snad tisíckrát porušeném pravidle, svoje. To ještě netušíme, co nás během dalších několika dní čeká a kolik trestných bodů každý nasbíráme. Ne nedarmo se v jedné známé písničce zpívá: “Brno je zlatá loď, za děvčaty z Brna choď…”