PROBOUZEJÍCÍ SE KRAJINA Přišlo konečně jaro. Paní Zima pomaličku odkrývá svůj háv. Ten se jako by rozplétal a jeho nitky, v podobě drobných potůčků, stékají z hor. Stromy nabírají sílu od nesmělých teplých paprsků a na konečcích větví se už sem tam objevují první nazelenalé pupeny. Toto je naprosto ideální čas k návštěvám míst, která kdysi v pradávných dobách uchovávala ve svém lůně obranné prostory ve formě dřevěných hrádků, tvrzišť a prastarých hradisek. Vegetační období dosud nezačalo v plné síle, a tak si člověk může prohlédnout celý terén a udělat si celkový obrázek o tom, jak objekt vypadal ještě před tím, než na něj vítr a ptáci zanesli semínka a bujaré rostlinstvo ho zajalo do svých sítí. Navíc po dlouhé zimě je člověk doslova nažhavený kopnout do pedálů svého oře. Nad částkovským kostelem se zvedá mírné návrší. Pouhá polní cesta ho obchází a vede tam výš do rozdrobených polí. A přece ten okop tady není náhodou. Byl stvořen lidskou rukou a za ním se kdysi ukrývala starodávná tvrz. Zřejmě dřevěné palisády obtáčely celý prostor a tvořily tak ochrannou hradbu samotnému hradnímu jádru. „Dobrý den,“ pozdravil jsem strýčka, který žlebem tlačí kárku a na ní má několik odkopků mladých trneček. „Letos dala zima mladým stromkom zabrat, tož mosím podsazovat, ať je příštím rokem na zimu zaséj co na zahřátí,“ říká a za chvíli mi mizí z dohledu za hradním kopcem. Ze strany od silnice je velký padák. Hustá skrumáž rostlin, mezi nimiž se skrývají i nebezpečné trny, je neproniknutelná. Terén plný proláklin je možná památkou na staré propadané sklepy a třešeň uprostřed nádvoří tu je dominantním stromem. Je tady největší a tudíž ostatním listnáčům vévodí. Vesnička je teď z mého pohledu utopena mezi kopci. Ale až to všechno všude kolem vypučí a listy vytvoří košaté koruny stromů, bude odsud už jen pramalý výhled.

CESTOU KU HRADU
[* cms:4702 ]
Lesní prameny vystřelují ze země perleťovou vodu. Les pookřává a čím je den ode dne tepleji, tím více očividně sílí. Asfaltová cesta je plná děr, a tak při náhlém sjezdu jen tak pomrknu přes řídký závoj staletého parku na březolupský zámek. Pokračuji silnicí na Zlín, abych ji vzápětí za velkou ohradou s koňmi rychle opustil. Napojuji se znova na lesní cestu. Příroda potažená šedohnědým kobercem loňského spadaného listí mi teď šustí hlasitě pod kolesy. To ve chvíli, kdy se lesem přibližuji k šarovskému hradu. Hučivý potok pleskající o šedivé kameny, které se mu pokusily zkřížit cestu, opouštím u lesníky vybudovaného altánku. Stojí tu u pěšinky jako opuštěný poutník. Jen jediný úvoz je teď ten správný a člověk neznalý by toto místo dlouho hledal. Les chladivě temní a sem jako by ještě jaro vůbec nepřišlo. Bílé sněhové mapy dosud zůstávají chráněny střechou vysokého borového porostu. Jsou ale skutečně jenom ojedinělým připomenutím tuhé zimy.
„Našel jsem to! Hned na poprvé!“ zatajil se mi dech.
Uměle vytvořený val náhle zkříží cestu poutníkovi. Lesní potůček, další nitka vodního toku v lůně okopu, má dosud sílu z tajících hor, a tak musím dávat pozor, abych se do něj nezabořil. Nasáté mokřiny se zapíjejí doširoka ve svých březích. Vybíhám nahoru. Vnitřní jádro hradu je pusté a prázdné. Stěží by tu dnes někdo hledal kousek zdiva. Celek tvoří vlastně takový nahnutý ovál, tažený od severu k jihu. Dávná historie tohoto místa se vpíjí do okolních mohykánů. Ty tvoří dnes přirozenou zástěnu hradní pevnosti. Zapomenutého útočiště bez okolních rozhledů, jakoby začarovaného do hlubokého tmavého lesa. Jen pruty zmrzlých křehkých lístků křečovitě stažené do sebe působí nostalgicky.
Po husitských válkách padl zdejší hrad, spolu se stejnojmennou vsí, do rukou králi Zikmundovi. Jejich zánik přišel zřejmě v době uherských válek. Až teprve po mnoha dlouhých letech, roku 1750, byla ves znovu obnovena.

TMAVÁ CHODBA
Říká se, že dodnes jsou pod hradem tajné chodby plné pokladů. Když byly ještě zbytky kamenných zdí čitelné, dalo se tu procházet polorozbořenými místnostmi a ukrývat při dětských hrách. Tehdy prý chlapci z dědiny pásli na louce koně, až došli postupně k místům, kde šarovský hrad stával. Když tak pátrali po hradu, v jednom zákoutí objevili nečekaně díru do země. Bylo jim divné, že si jí nikdy před tím nevšimli. Tmavý jícen pokračoval dlouhým tunelem kamsi do neznáma. Zvědavost kluků byla větší než strach. Ten nejmladší z nich se tedy spustil dolů, aby chodbu prozkoumal. Šel dlouhou černou tmou, až ho jeho kroky dovedly do velkého sálu. Za masivním dubovým stolem seděli tři muži a o něčem živě debatovali. Byli to bratři Oneš, Vlk a Vojtěch – původní majitelé hradu.
„Čeho si žádáš, chlapče?“ otázali se jej, když zvedli hlavy od starých zaprášených knih.
„Chci domů&!“ šeptl v úzkosti ustrašený klučina.
Jeden z mužů tedy vstal od stolu, uchopil jej ledovou rukou za zápěstí a vyvedl zpět dlouhou černou chodbou k otvoru. Na rozloučenou mu ještě vložil do ruky zlatou minci a řekl: „Příště se již dolů nikdy nespouštěj!“
Vydechl si, když vykoukl ze tmy do rozzářeného dne. K jeho vzteku jej však již kluci u vchodu nečekali.
„Zrádci!“ vykřikl a rozběhl se rychle lesní pěšinou dolů do vsi.
Když se vrátil domů, rodiče byli štěstím celí bez sebe. Dávno ho považovali za mrtvého a už vůbec nevěřili, že by jej mohli ještě někdy spatřit. Vždyť od té doby, kdy zmizel v útrobách hradu, uplynul právě jeden celý rok.

BUDÍCÍ SE LES

Před obcí Šarovy odbočuji polňačkou k lesu. Zmiňovaná obec mi zůstala za zády. Pouštím se přes potok Březnici nahoru do kopců loukou až tam k lesu. Od posedu se odrazil dravec a rozpětím svých křídel teď plachtí nad měnící se jarní krajinou. Ale také další malí letci z říše hmyzu se snaží odpoutat od chladné země. Ve spadaném listí šedohnědé barvy září jako démant maličké slunéčko sedmitečné. Jako malý zázrak budící se přírody se vyhřívá a jeho nemotorné pohyby, zkřehlé díky dlouhé zimě, směřují k prvním poslům jara. Těmi jsou žluté skupinky podběle poházeného všude kolem.
Cesta vydrápaná hrubými vzorky od traktorů mě vede lesem. Snažím se tudy zkrátit trasu. Pokud se budu držet správného směru, neměl bych se ztratit. Mapu nemám a kdybych ji přece jen měl, stejně bych se tu v té spleti cestiček, v kterých umí číst jen místní lesníci, těžko vyznal. Otisky vyryté do měkkého bahna, které by šly tak dobře odlévat do sádry, patří srnčí zvěři. Jemná kopýtka směřují různými směry a kdybych byl opatrnější, možná bych nějakou tu srnu mezi špalíry obnažených stromů i spatřil. Když už si myslím, že se začínám po lese spíš motat, narazím na pěšinku. Pohled se mi rozradostní, když pozoruji modrou cykloznačku mezi dvěma žlutými pásky na mohutné borovici. Pravděpodobně jde o cyklotrasu z nedalekého Zlámance.

MRAVENCI, KRÁVY A LEHKÉ DĚVY

Znova se pružně rozjíždím. Les, ač je smutný a šedivý, budí se životem. Na velkém mraveništi se začíná stavět. Černí mravenci kmitají v houfech sem a tam a já nechápu, jak každý přesně ví, kam má jít, co má zrovna udělat. Možná to ani nevědí. Třeba je mezi nimi spousta zašíváků, kteří jen práci imitují. Ať je to ale jakkoliv, můžu si být zcela jist, že až tudy třeba pojedu příště, už tu bude stát, díky jejich úsilí, velký hrad z hlíny, plný průlezů a chodbiček.
Dalšími posly jara jsou policajti. Jak se oteplilo, začínají se houfovat podél silnic. Když sjedu z kopce do Doubrav, vidím, jak právě plácačkou ke krajnici nahánějí starou škodovečku. Vyděšená rodinka hledí s obavami přes ušmudlaná okna vozu, co se bude dít. Rezavé blatníky jim moc šancí na další volný průběh cesty nedávají.
Zdá se, že jaro může působit na každého trochu jinak. Někdo buzeruje šoféry, jinému zase třeba „hučí“ v kalhotách. A právě pro ty druhé je tu velký dům, na něhož upozorňuje již před odbočkou plechová cedule se spoře oděnou slečnou. Na stráni mezi pastvinami, před vyhlášeným bordelem Moulin Rouge v Březůvkách, stojí několik, povětšinou luxusních, aut.
Úplně jiné problémy mají krávy pasoucí se podél potůčku v ohradách. Traktorista s fekálem jim právě přivezl vodu do nádrže a skot se s houpajícími vemeny líně plouží k blahodárné tekutině.

AVARSKÝ TÁBOR Kolem několika osamocených chalup sjíždím táhlým kotárem k březovému hájku nad Provodovem. Kříž v tomto poetickém zákoutí nechali vystavět Čechoameričané svým krajanům padlým v první světové válce. A právě odsud, z tohoto klidného místa, je vidět tam nahoře v kopci dva vrcholky. Ten více vpravo, Oberský, se prý nazývá podle abnormálně obrovských lidí, kteří tady žili. Mohli to být Avaři. Zdatní a silní kočovníci, kteří tuto zemi svými nájezdy častokrát křižovali. Možná právě na tomto téměř pět set metrů vysokém vrcholku založili i svůj vojenský tábor. Těsně nade mnou se mezi holými stromy zvedá v celé své kráse další prastarý vrchol odedávna obývaného hradiště. Mezi stromy se na jeho pravém okraji rýsuje tajemná silueta hradu Rýsova. Vystupuje z toho šrafování kmenů jako bludný Holanďan. Přes pastvinu s ovocnany dotlačím kolo až k lesíku a cestička mě přivádí ke skalnatému masivu Čertův kámen. Ten se stal základem pro stavbu opevněného hradu. Pravděpodobně mohl být spíše dřevěný. Potvrzují to také nálezy široké požárové vrstvy. Je to jen další z mnoha nenápadných ztracených hrádků, o nichž víme tak velice málo. Přesto se dnes stávají poklidným místem k zastavení. Vybaluji z brašen svačinku a na uhlazeném vršku mohutné skály pozoruji krajinu kolem. Ač jsem ukryt v závětří, vítr tady nabývá na síle a bere vše, co se mu postaví do cesty. Pevně tedy svírám krajíc chleba s natenko namazanou paštikou. Jediná písemná zmínka o hradu pochází z doby jeho prodeje (1517), kde je mezi ostatními statky hrad Rýsov uveden již jako pustý. Znatelný příkop je uměle vykopaný. Kopec je od samotného jádra tažený nad úroveň hradu jihozápadním směrem. Menší skupinka skal z opačné strany se stahuje dolů prudce do údolí, směrem k Provodovu. Ty byly součástí přírodní obranné linie. Pohled na opačnou stranu dává nahlédnout na věžičku bělostného provodovského kostelíka.

UZDRAVUJÍCÍ PRAMEN
[* cms:4707 ]
Dědina Provodov je teď v jarním odpoledni prázdná. Větší hemžení je znatelné až o u nějaký ten kilometr vzdálenějšího kostela Panny Marie Sněžné na úpatí kopce Malenisko. Bělostně, za podpory slunečního jasu, září nad okolní krajinou. Ta je po zimě tak pochmurná, šedivá a fádní. Lípa bez listí je jako samorost. Nebude to však dlouho trvat a vypučí na ní první lístky. Ty přilákají obrovské množství včel a rozezvučí se koncertní dílo, jehož skladatelem je mistryně příroda. Na ty včely jsem si vzpomněl, když jedna z nich zrovna prolétla kolem. Trošku zmatená, možná čerstvě probuzená po zaslouženém zimním spánku. Možná je to zrovna kapelník a letí zkontrolovat, jak to venku vypadá. Naplánovat datum pro první jarní nokturno.
Několik výletníků vytáhlo slunce ven, a tak obcházejí poutní místo. Stejně jako já nabírají ze studánky vody a pijí. Tady ta voda je prý léčivá.
Pramen poprvé uzdravil na začátku roku 1705 zdejší mlynářku Vlaštovicovou. Poloslepá nemocná žena, která se často modlila k Panence Marii, měla jedné noci zvláštní vidění. Přistoupil k ní bělovlasý stařík a vyzval ji, ať ho následuje. Přišli až pod maleniský kopec. Mužík zarazil do země hůl a pravil: „Zde je voda, která bude uzdravovat nemocné i zdravé na těle i duši.“
Druhý den, již časně zrána, vyrazila Vlaštovicová na místo svého snu. Právě tam skutečně našla onu zmiňovanou za-raženou hůl. Od ní jako zázrakem vytékal maličký pramínek chladivé vody. Sehnula se a potřela si jí oči. Tu ucítila náhle uvolnění a její zrak se znatelně zlepšil. Tuto zprávu zvěstovala lidem v okolí, a tak časem začaly putovat zástupy lidí k zázračnému místu. Voda ze studánky je začala uzdravovat. Na svatém místě se objevil i obraz Panny Marie, který sem umístila z vděčnosti za její uzdravení. Jde o unikátní dílo kojící madony pocházející od neznámého vídeňského autora. Když dal na věhlas poutního provodovského místa i nemocný hrabě Wolfgang Serenyi, nechal tu jako poděkování za navrácení svého zdraví vystavět kapli. Původně dřevěná, později zděná, byla rozšířena roku 1750 na současný kostelík. Obraz Marie Sněžné je vsazen do pozlaceného oltáře uvnitř chrámu.

STARÝ SVĚTLOV

Cesta od kostela se táhne nahoru k hradu. Prudký svah je osázen kamennými patníky s reliéfy. Neznatelné postavy by na nich měly připomínat poslední hodiny života Krista. Ale posledním umělcem, který svojí nekompromisní rukou zapracoval na uměleckém díle, je zub času.
Ač je celý hřeben prorostlý houštinami, vidím, že tam o kus výše klečí nějaká žena u jednoho z kvádrů a modlí se. Namířil jsem objektiv tím směrem a těšil se z obrázku podobného ilustracím ze starých lidových románů. Klečící postava mě spatřila a úlekem poodešla výš, až se mi úplně ztratila z hledáčku. Zamrzelo mě to a zastyděl jsem se, že jsem ji vyplašil zrovna během její prosebné modlitby.
Ostružiní lemuje cestu, ale na nějaké plody z něj si člověk bude muset ještě nějaký ten měsíc počkat. A tak na dvou šutrech nalezených při cestě rozdělávám plechový vařiček. Hospoda pod kostelem je ještě uzavřená, a tak si vařím teplý oběd v přírodě. Aby byl takový jarní a sváteční, natrhám do rozpálené konzervy několik lístků kopřivy žahavky. Umělá šedivá strava ve formě jakési patlaniny se rozzáří částečně živou zelenou barvou.
Posilněn vytlačím kolo až k hradu. I tady vyfukuje. Nechráněn hřbetem kopce jsem dosáhnul vrcholu. Zdi unikají mému oku a již jen málo vysoké obvodové zdi tvoří hmatatelný nárys. Jeho velikost podporuje val, který se ještě do dnešních dnů táhne podél celého komplexu.
Pod první písemnou připomínku spjatou s hradem se podepisují Šternberkové. Roku 1423 jej má v držení král Zikmund a poté jeho manželka Barbora Celská. Když si jeho další majitelé, páni z Landštejna, postavili nový hrad u Bojkovic, je sídlo opuštěno a chátrá.

PÁD Z HRADEB Jako tanečnice na tancovačce se tu listí protáčí v silném větru. Na hradním návrší Starého Světlova protahuje tak silně, až mi zaléhá v uších. Možná stejně tak vlávaly hradní panně Světlaně šaty v nočním větříku, když se ve snu procházela po hradbách. Byla totiž náměsíčná a jen stěží, ač ji rodiče na noc zavírali, ji dokázali uhlídat. Je tomu mnoho let zpátky, když tu tajemnou noc svítil na obloze hedvábný měsíc. Až nezvykle jasně ozařoval svým leskem celý kraj Zálesí. Právě v ten čas se vracel ze své šichty, pálení milířů, domů kolem hradu jistý Janek. Tu spatřil na kamenných hradbách, proti svitu luny, ženskou postavu. „Co tam děláte, vždyť spadnete?“ zakřičel s obavou v hlase. To ale neměl dělat. Ta osoba se zalekla a sletěla s výkřikem k zemi. Janek k ní utíkal a v údivu uviděl ve křoví ležet spanilou pannu. Byla celá pohmožděná a podrápaná od ostružiní. Udělal to, co mu poroučelo svědomí. Nemeškal, vzal ji do náruče a přinesl rychle domů do jejich uhlířské samoty.

KONEC MILENCŮ
[* cms:4710 ]
Rodiče synovi hubovali, cože to provedl: „Spolčovat se chudý s bohatým, z toho nikdy nic dobrého nevyšlo. Teď z toho budeme mít jen oplétačky s hradním pánem!“
Přesto pannu ihned uložili do postele a podali jí obklady, aby se z utržených ran co nejdříve vykurýrovala. Několik dní ležela spanilá dívka na loži, oblétávána svým opatrovníkem Jankem. Dva mladí lidé se za tu dobu do sebe zahleděli a jakýsi neviditelný, o to žhavější plamínek mezi nimi přeskočil. Když se pak rodičové z hradu dozvěděli, kde panna je, přijeli si pro svoji dcerku. Poděkovali zachráncům, i nějakou tu odměnu ve formě zlaťáků jim zanechali, a odvezli si ji na světlovský hrad. Tím však celá záležitost neskončila. Oba dva mladí na sebe stále více a více myslili. Přes den se tajně Světlana ztrácela v lese a za vysokým smrkem ji již nedočkavě očekával její milý. Toto jejich tajemství však nešlo dlouho udržet v tajnosti. A tak hradní pán, poté, co se tuto skutečnost dozvěděl, rozkázal svým vojákům, aby Janka chytili a na místě popravili. Když se tedy zbrojnoši tajně vydali za Světlanou, přivedla je na místo svých tajných schůzek.
„Chopte se jej a setněte mu hlavu!“ vykřikl náhle velitel stráže a vojáci se vrhli na Janka. Ten však jako liška uskočil a pelášil lesem do jeho hlubokého nitra. Světlana ho chytla za ruku a běžela s ním. Nechtěla se jen tak vzdát svého milého. Neproniknutelný les však skýtá různá nebezpečí a oba dva vběhli do zákeřné bažiny. Tu se do ní začali propadávat. Čím dál více, zaklíněni do sebe, se ztráceli v záludném bahně. A brzy nato, aniž by jim kdo dokázal pomoci, se nad nimi zavřela bažina navždy. Vystrašení vojáci už nemohli nijak po-moci. Vrátili se tedy jen oznámit tuto strašlivou novinu na hrad.
V těch tragických místech prýští jako upomínka na tuto smutnou událost studánka Sojsinka. Když se podíváte na její malou hladinu, možná se vám vybaví příběh velké lásky. A pokud ne, odrazí se vám tam alespoň ten tmavý les. Ten, který ukrýval za jejich mladičkého krátkého života jejich tajemství a který jim je vlastně tady, uprostřed čarokrásných hvozdů, hlídá dodnes.

Tyto a další povídky a tajnosti o starých hradech naleznete v nové knize Ivana Křemečka „NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM“, kterou si můžete přes tento web zároveň také objednat.

Text, foto a kresby: IK