VARTENBERKOVÉ
Podél břehu Horeckého jezera těsně přimknutého k městu Stráž pod Ralskem stojí skupinka pestrobarevných stanů. Na jejich špičkách plápolají v pravidelném rytmu ve větru praporky s erby českých pánů. Teď, časně po ránu, je všude klid. Jen dva rytíři nemotorně vylézají ze svých stanů. V jejich obličejích jsou zcela patrné náznaky únavy po včerejší pitce. Zkouška proběhla dobře a pak to všichni slavili až dlouho do noci. Ale teprve dnes je čeká tvrdé vystoupení před mnohapočetným publikem.Městečko Stráž pod Ralskem, obtékané říčkou Ploučnicí, totiž slaví výročí svého vzniku. Na stanech a pláštích bojovníků převládá barva žlutá a černá. To jsou barvy rodového znamení Vartenberků. A právě pánové této mocné větve obývali tento kraj a zde ve Stráži umístili svůj hrad Vartenberk. Roku 1563, to již za vlády Hyršpergárů, byl dřevěný padací most vyměněn za pevný kamenný. Vede k místům, kde jej vystřídal nově vystavěný renesanční zámek. Dnes již nově zdaleka nevypadá. Chátrající budova jakoby bokem od města je úplně zapomenuta, se svojí kdysi bohatou historií uniká zájmu okolního světa. Město je komplexem panelákových sídlišť. Když odsud odešla v roce 1991 ruská vojska se svými rodinami, udělalo se tak místo pro romské občany a další přistěhovalce a utečence z různých zemí. Proto mě ani nepřekvapuje, když na schůdcích zuboženého kostela vidím hrající si holčičku s typicky protáhlými mongolskými rysy. O kus dál stojí na podstavci socha císaře Josefa II. Ne náhodou drží v levé ruce jakési lejstro. Prý má snad znázorňovat plánek, dle kterého řídil právě tady, roku 1778, výstavbu obranných valů. Ty byly narychlo budovány v důsledku připravované války mezi dvěmi světovými mocnostmi, Rakouskem a Pruskem.HRAD NAD JEZEREM
Jezero Hamr, využívané převážně k rekreačním účelům, je teď
dopoledne stále ještě klidné. Jen na lavičce, v těsné blízkosti vody,
sedí nějaká dívčina a pozoruje dvě labutě. Ty lačně natahují krky a
v rákosinách u břehu hledají něco k snídani. Moje cesta se od vody
začíná pomalu zvedat a kola se boří do půdy. Podklad je zpevněný jen
příměsí malých borových šišek.
„Sakrametská práce“, pohlédnu na řetěz oblepený drobnými
mikročástečkami vrzajícího písku.
Ocitám se v lese a nade mnou začínají sem tam pózovat rýsující se
skaliska. Zaujala mě honička datla s divokým holubem. Jako by se spolu tam
v těch korunách buků prali. Výsledkem je jen ptačí pokřik a poletující
pírka po jejich divoké hře. Nedozvídám se, kdo z nich zvítězil. Oba dva
bojovníci uletěli a rozešli se tak ve své při smírem.
Jezero je také hnízdištěm drobných komárů s jedovatými sosáčky. Jen
na chvíli jsem zastavil, abych se zadíval po krajině, a už je jich tady
hromada. Nalétávají na mě v nepravidelných hejnech a během chvilky mám
na krku několik bolestivých štípanců.
Vyrážím výš. Tady už moc těch malých potvůrek končí. Nevím, jestli
je to z toho důvodu, že už je to daleko od vody, anebo že tady ve větší
nadmořské výšce pofukuje větřík a odnáší ty malé darebáky někam
pryč. Ale ať je to jakkoliv, díky bohu, že zmizeli.
Tady, až nahoře, v korunách stromů zpívá kos svoji nádhernou ranní
píseň a slunce se nekompromisně prodírá do nitra kopce. Na strnité cestě
obepínající hrad potkávám tuláka s favoritkou a v kostkované košili.
Vida, také nějaký cyklotrempík.
„Ahoj!“
„Ahoj!“ prohodíme mezi sebou jen tak letmo a já se za ním otáčím a
trochu mu závidím.
Dnes si jistě prožil nádhernou noc za hradbami starodávného Děvína. [*
cms:4747 ]
Otesaný balvan a prudce se stáčející cesta doleva. Tak toto je už
součást ochranného komplexu hradu. Už vidím první zdi. Jejich části jsou
různě roztaženy po celém prostoru.
Nocí tady prý bloudí překrásná divoženka a láká až sem nahoru
nezkušené mladé chlapce z podhradních vsí. Za noci si tato kráska
rozčesává svoje zlatavé vlasy. Démanty jí do nich ukládá samotný svit
měsíce. Kdo by jenom té nádheře odolal. A tak se ti mladíci, jako smyslů
zbavení, vydávají nahoru, omámeni tou její krásou. Když už mají pocit,
že mají zlatovlásku na dosah, ta jim zmizí a objeví se náhle na úplně
jiném místě. Většinou tato honička dopadá tak, že mládenec nešťastně
šlápne na okraj srázu a zřítí se dolů do propasti. Těm, kterým se
podaří přežít a nezlomí si na místě vaz, se nedostává v duši už
nikdy pokoje. Touží prý po nádherné dívce se zlatými vlasy a vydávají
se ji hledat do světa. To už se pak většinou nikdy nevrátí.
Oproti hradní vyvýšenině vytesali stavitelé hradu do skály obrovské
lůžko jako podnož pro obrannou věž. O několik stovek let později tady
už tesali ruští vojáci. Nápisy v azbuce jasně připomínají jejich
přítomnost. Je to první neslavná připomínka na ně, a jak se za chvíli
budu moci osobně přesvědčit, v tomto kraji vůbec ne poslední.
STOHÁNEK
Cestičky tu jsou jako stvořené pro jízdu na kole. Úzké silničky pro vojenské gazy jsou dnes volné a potkávám na nich spousty cyklistů. Kdysi uzavřené závory, hlídané po zuby ozbrojenými vojáky s červenými výložkami a s písmeny „CA“, jsou dnes otevřené a nabízejí nevídané možnosti znovu objevování tohoto přenádherného kraje. Vždyť po mnoho let sem kromě rudoarmějců neměl nikdo přístup. V tajných bunkrech se ukrývaly smrtonosné jaderné hlavice. Na tankodromech řádily tanky s ostře nabitou municí a nad prostorem přelétávaly vrtulníky a stíhací migy. O to krásnější a příjemnější je to pocit, když dnes svobodně po schůdkách vystupujete na vrcholek jednoho ze zdejších hradů. Ten, na kterém se právě ocitám, nese líbezný název Stohánek. On skutečně připomíná takový stoh. Hranatou masu z kamene. Podnož bývalého sídla Vartenberků. Skála zároveň posloužila jako základový stavební materiál. Části sklepů ještě dodnes vzdorují mocnému a všude přítomnému zubu času. V době největší vlády tu musel být na okolní kraj vskutku pěkný pohled. Trochu ten výhled ruší jen ve stejné úrovni naproti se táhnoucí pás skaliska zarostlý bujarou květenou. Dnešní člověk, zhýčkaný moderní dobou, ani nechápe, jak tady dřív mohl pulzovat život. A přece tady mezi těmi balvany lidé žili, bojovali i umírali. Kamenný, z části dřevěný hrad zničili za svého tažení roku 1441 Lužičané. Moc tu po nich nezbylo. Jen nepatrné náznaky toho, že zde lidská ruka skutečně kdysi dávno vytvořila obydlí.ODSTRANĚNÝ HRDINA
Tady na křižovatce cest se během chvilky vystřídala spousta cyklistů.
Rodinky s dětmi, postarší prošedivělá generace na elegantních bicyklech,
ale i uspěchaní sportovci v dresech mnoha barev a povětšinou nic
neříkajících nápisů.
Zastavují se u pomníku, s dnes již narušenou rudou hvězdou na vrcholku,
věnovaného legendárnímu veliteli Sochorovi. Někteří si přečtou nápis,
jiní posvačí, další projedou zcela bez povšimnutí.
Válečný hrdina Antonín Sochor, v čele našich vojáků se samopalem
v ruce přešel z Buzuluku až do Prahy, aby byl pak po válce za nelíbivé
politické názory zlikvidován při zinscenované nehodě. Když se jej, jako
západně smýšlejícího důstojníka, nepodařilo odstranit při letu
letounem, jenž měl předem nastraženou závadu, dočkali se jeho
pronásledovatelé později. Při noční objížďce vojenského prostoru
údajně narazil do neosvětleného náklaďáku a zůstal prý s rozseknutou
hlavou na místě mrtev. Kdo ale ví, jak to tehdy ve skutečnosti doopravdy
bylo. Pravda, která se tady stala, nikdy nevyšla najevo.
„Zde tragicky zahynul při plnění služebních úkolů hrdina SSSR,
generálmajor Antonín Sochor“, hlásá nápis vytesaný do pomníku.
Nic míň, nic víc. Krajina beze svědků dodnes ukolébává hrdinu naší
vlasti v tomto, i po tolika letech, tak prazvláštním a
utajeném kraji.
Skřehotání žab mi prozrazuje, že jsem se ocitnul v okolí mokřin. Za
vysokou travou a kvetoucími šeříky se vznášejí jako vrtulníky obrovské
vážky a když po nich vztáhnu ruku, velikostí svých křídel dosahují
náhle neuvěřitelné rychlosti. Poplašeně vystřelí a kmitáním svých
velkých křídel zmizí za nejbližším rákosím. Krajina je ale jinak jakoby
mrtvá. Jen z povzdálí budí hrůzu velitelské stanoviště. Šedivá
vysoká budova je prázdná, bez oken, bez velitelů. Celý komplex dalších
budov zarůstá vegetací. Pomalu se sesunuje a řítí k zemi stejně tak,
jako propadané střechy domků. Jen zničené části nábytku a promáčené
slamáky s do nosu pronikajícím nádechem zatuchliny čekají na svůj
předem určený osud. Matně si člověk může představit, jak tady asi tito
vojáci žili. Elita totalitního východního bloku, která naši zem chránila
před nebezpečím západu.
Za zadními domky se zjevily tři postavy v maskáčích. Trochu jsem ztuhnul,
ale nejsou to již naštěstí sovětští vojáci. To jen parta mírumilovných
trempů, s usárnami na zádech, prochází zaniklou
vesnicí. Tak jako já obcházejí domky a pronikají do míst, která dříve
byla naprosto nepřístupná.
Zdejší krajina sloužila za cvičiště již za první republiky. Začátkem
druhé světové války byla obsazena fašistickými vojsky a začala zde
výstavba letiště s hangáry. Po vpádu intervenčních vojsk se sem roku
1968 nastěhovala ruská vojska. Významný bod blízko německých hranic měl
pro ně velice důležitou strategickou polohu. Jejich řádění bylo
izolováno zcela od reálného světa. Velení podléhalo sovětské armádě a
vše, co se zde udávalo, bylo přísně tajné. Mohly za to, mimo jiné,
i jaderné sklady v podzemí.
A všude ze země trčí rezivé trubky s ventily. Krajina se dosud
nevzpamatovala z hrozných ran, které jí nekompromisně, bez ostychu,
způsobovala Střední skupina sovětských vojsk. Kdoví, kolik raket,
chemikálií a dalších jedovatých látek je ještě v zemi. Když tento kraj
Rusové opouštěli, do vlaků místo střeliva nakládali nábytek, televizory,
spotřební zboží, munici, která už jim jaksi nevešla do vagónů, zakopali
do země. Naštěstí už jsou, oni hrdinové, pryč. A s nimi také ten odkaz
temné minulosti.
TRNITOU CESTOU
I Mimoň nese dodnes stopy po bývalé nechtěné nadvládě. Šedivé
budovy, pila vonící slzícími vytěženými kmeny borovic a kusá kolej
s orezivělým výstražným železničním křížem. Ale přece tu, kde kdysi
měli vstup jen místní na přísné povolení, existuje život. Zahrádka
před restaurací je tak plná, že ani není kam postavit kolo. Dal bych si
oběd, ale bylo by to nadlouho. Chladivé pivečko mi protéká hrdlem a já se
tímto připravuji na zdolání další vyvýšeniny.
Ve Vranově si chci nechat kolo v jednom ze dvorků.
„Blaf! Blaf! Blaf!“ rozštěkal se rozzuřený pes, že jsem úplně
zapomněl, co jsem to vlastně chtěl.
A tak šlapu kopcem, dokud to jenom jde. Když už vidím, že další postup
začíná být velice složitý, začínám se zapírat do řídítek.
Obcházím Julinčinu vyhlídku, kterou hrabě Hartig pojmenoval dle své
milované ženy. Bylo to prý její oblíbené místo a je odsud vskutku
krásný rozhled. Kopec se proti mně začíná vzpírat. Brašny, ač v nich
moc věcí nemám, jsou stále těžší a těžší. Chvílemi mám už sto
chutí s kolem praštit. Přistihnul jsem se, že ho chvílemi i poponáším.
Není divu. Vždyť cesta je místy natolik neschůdná, že to vlastně ani
jinak nejde.
Černočerné šutry vyrůstají ze země. Mají vrásčitý povrch a jsou
potaženy hlubokými jizvami. Místy se tyto obludy úplně rozpadly a
vytvořily tak řeku drobného černého kamení. Pohádkově působí i staré
stromy. Jako by byly mrtvé. Jejich podnoží využívají cizopasníci. Patří
k nim také kloboučky chorošů. Tak, jak postupuji pořád výš, jsou
rozhledy stále častější. Mám pod sebou městečka, vesničky i osamocené
chalupy. Šachovnici luk střídají hnědavá políčka. Vojenský prostor
Ralsko je posetý lesíky a lesknoucími se odrazy stříbřitých rybníků.
A tam v dálce vystupují dva kopce. Na tom předním moje oko ostří věž
hradu Bezděz.
AŤ MÍR DÁL ZŮSTÁVÁ…
Ještě pár klopýtavých kroků a jsem na samotném vrcholku hradu.
Pokouším se tady moc nedupat. Pode mnou prý spí rytíři, kteří by měli
pomoci zemi, až jí bude nejhůře. Marně přemýšlím, proč nevyrazili
v době, když nás obsadili Rusové. Vždyť svoje velké základny měli
právě v těchto místech a naši bojovníci by to k nim neměli až tak
daleko. Na druhou stranu, kdo by se s mečem a štítem dnes postavil proti
perfektně vycvičené a moderně vyzbrojené armádě, že?
[* cms:4742 ]Tajemný kraj mezi hrady a hermeticky uzavřenými vesnicemi dnes
již naštěstí znovu voní létem. Stará železná konstrukce obludného
vysílače je nefunkční. Nikdo tady již nedává nesmyslné povely, nikdo
neřve do kraje rozkazy v ruském jazyce. Vznešený mír tu byl po mnoho let
narušován vojenskou technikou, tanky a letadly. Tady, to pode mnou, to byl
svět sám pro sebe. Tajný a přitom tak zvrhlý. Bílé místo na mapě dnes
pomalu znovu nachází svoji ztracenou tvář. Doufám a moc si to přeji, ať
se sem už nic podobného nikdy nevrátí.
„Mír,“ opakuji si to slůvko ještě jednou a cítím, jak se pěkně nese
krajem do dálky. Probouzí se znovu k životu. Snáší se na kdysi
opuštěné vesničky a jejich navracející se obyvatele. Dopadá na pasoucí
se stádo koní, kterým mírný větřík pročesává černé hřívy, na
skupinky kolařů na cestičkách tam dole pode mnou, ke kterým se za chvíli,
až sestoupím dolů, přidám i já.
Ale až zítra. Dnešní západ slunce si vychutnám odsud ze zřícenin
starého hradu. A vlastně také všechno, co k tomu patří. Usínající
krajinu a budící se osady v dodaleka roztaženém údolí. Už přichází
v ten správný „ralský večer“.
Tyto a další povídky a tajnosti o starých hradech naleznete v nové knize Ivana Křemečka „NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM“, kterou si můžete přes tento web zároveň také objednat.
Text, foto a kresby: IK