AKTA A

Existují věci mezi nebem a zemí, které jsou dosud, ještě v jedenadvacátém století, pro nás velkou neznámou. a které jen těžko dokážeme pochopit. Dva bratři,
Ivan a Pepíno Křemečkovi, se svým “hadraplánem”, Arnoštem, speciálně upraveným Velorexem 350, už projeli různá místa, aby tam poodhalili různá nevysvětlitelná tajemství a záhady. Jejich odborné přednášky, publikování v odborných časopisech na toto zaměření, zvláště v zahraničí, nejsou možná pro nikoho žádnou velkou neznámou.

Upozornění: Dobrodružství se udála v uplynulých letech a nemusí se shodovat s dnešním děním v republice a na této planetě.

AKTA A – PŘÍZRAK HOR

V telegramu, jenž jsme právě obdrželi, stálo: “OKAMZITE PRIDITE, LADOVÝ MUZ NA VAS CAKÁ! Fero Tadeáš”
Fero Tadeáš pochází z malé vesničky pod Tatrami. Jezdíváme tam každý rok na lyže. Zpočátku jsme nemohli pochopit, co se pod jeho zprávou ukrývá. Nebylo nám jasné, jaký snaživý muž to na nás cáká. Až teprve překladatelka, učitelka ruštiny, paní Květa Volajová nám přeložila větu asi takto: “Okamžitě
přijeďte, sněžný muž na vás čeká!”
To by tedy znamenalo, jestli jsme dobře pochopili, že se na Slovensku, přímo v Tatrách, objevil sněžný muž. A další, neočekávaná záhada byla na světě.

Nemýlili jsme se. Místní deník “Jánošikova pravda” s vnitřní přílohou “Tatranké blýskanie sa” , jenž jsme si cestou v novinovém stánku zakoupili, tuto zprávu hlásal palcovými titulky na předních stranách. Něco se opravdu dělo a my jsme nevěděli přesně co.
Ostrý vzduch nám fičí přes plachtoví vozu a proniká všemi skulinami. Sněhu přibývá a během chvilky zapadáme do hlubokých závějí. Arnoštovi vrčí motor na plné obrátky, ale sníh je příliš hluboký. Pneumatiky značky Barum, ještě z padesátých let, jsou tak ojeté, že šance k dalšímu postupu je naprosto nemožná. Tady už pomůže jen kolem projíždějící horal s koňským potahem.
“Čo tu robíte s hen týmto stanom na kolieskách?” táže se muž ostře řezaných rysů, mířící na nás těžkou kulovnicí. Asi ji zapomněl odevzdat ještě od dob partyzánů. Přátelsky vysvětlujeme, že jedeme ke srubu Tadeášových. Naštěstí máme stejnou cestu. Na koňském povozu je všechno veselejší. Je to nádhera sledovat štíty vysokých hor tyčících se do oblak.
“V těch horách asi moc života není,” zkouším nahodit téma, jenž nás tak zajímá a podařilo se! Horal jakoby se urazil a začal nám vyprávět
o novém obyvateli hor, který se do těchto krajů přistěhoval, o hrůzném Yetim. Je až neuvěřitelné, kolik pověstí o něm již mezi obyvatelstvem koluje.
A než se nadáme, stojíme před dřevěnou chaloupkou zapadanou
sněhem. Běží k nám náš kamarád Ferko a radostně mává rukama.
V dřevěnici je teploučko. Oheň praská v kamnech a na zdech visí ovčí kůže. Sedíme nad turistickou mapkou Tater a náš hostitel nám ukazuje místo největšího výskytu chlupaté příšery. Dozvídáme se, že pověsti
o její krutosti jsou přehnané. Pravdou však je, že existuje. Je spousta svědků, kteří ji na vlastní oči spatřili a dokonce se ji podařilo amatérsky vyfotografovat.
Druhý den jsme na místě. Lesík, odkud dělá Yeti výpady nejčastěji, leží nedaleko interhotelu Gigláš, na cestě přes Stojákovu horu, k další turistické chatě. Trasa je poměrně frekventovaná a toho zřejmě to polozvíře využívá.
Vločky nám dopadají na rozehřáté obličeje, když ukryti za stromy očekáváme příchod tmy. To je totiž ta pravá doba, kdy Yeti vylézá. Přes hustou chumelenici není vidět na krok a začínáme se obávat, že počasí toho tvora odradí vůbec z doupěte vylézt.
“Nemáte strach?” ptá se Ferko, jemuž už sníh natolik zakryl postavu, že ho není skoro ani vidět. Nebyli jsme na tom lépe, ale bereme to jak maskování. Mezi jehličnatými stromy probleskují světla o několik metrů dál vzdáleného hotelu Gigláš. Když se fujavice ztiší, je slyšet i hudba a smích.
“Ti si tam někde v teploučku popíjejí, tančí a kdoví co ještě, zatímco my tady musíme
mrznout!” vzteká se Pepíno a uklidňuje ho jen lok tekutiny, snad z brambor, či řepy, domácího středoslovenského produktu kamaráda Tadeáše.
Už jsou skoro dvě hodiny po půlnoci a okna hotelu začínají pomalu pohasínat. Hudba ztichla, o to víc je teď slyšet opilecký zpěv hostů. Po skupinkách i jednotlivě opouštějí hotel a vydávají se po zasněžené cestě zpátky do svých ubytoven. A to je přesně ta pravá doba pro Yetiho. Uvědomujeme si to všichni tři pozorovatelé a začíná nám být tak nějak
divně. O to víc, když náhle, jakoby za zády něco zapraštělo. Větvičky se lámou a je slyšet těžký dech a nějaké mrčení.
“To je on!” vyjekl Ferko a taktak jsem mu stačil zakrýt pusu. To něco, co jsme zatím
nemohli dost dobře vidět, se ztišilo a my jsem jen tušili, že je někde velmi blízko nás. Je
slyšet jeho těžký dech. Zatrnulo nám, když náhle slyšíme nějaké mluvení. Po cestě si to
klikatou čarou vykračuje jedna z příštích obětí toho dravce, číhajícího na svou kořist.
“…eště som sa neožil, už ma žena bijéééé!…”, dere se z úst spokojeného pilce, který si těžce vydupává do kyprého sněhu klikatící cestičku. Kdyby jen tušil, co ho právě čeká. Jeho nedobrá žena je proti tomu, co za chvíli přijde, úplně svatá. Nevíme, zdali zakročit, dokud je ještě čas. Předběhl nás však Yeti. Lesem se ozval strašlivý, srdcervoucí výkřik. Lidová píseň ztichla a sněžný prach se rozvířil kolem.
“Rychle na pomoc!” Vyskočili jsme a běžíme směrem tam, kde hrozné zvíře útočí na nebohého, překvapeného, nočního chodce.
“Rozsviť baterku!” řvu na Pepína a cítím, jak držím v rukou něco odporně chlupatého. Kužel světla projíždí hustou tmou a zůstává viset na něčem, co nelze ani popsat. Strašlivá tlama, rudé oči, bílé tesáky…

Ustrašení sedíme u kamen ve srubu a ani nemluvíme. Na posteli leží opilec, který již dávno úlekem vystřízlivěl a stále opakuje: “Čo to bolo? Čo to bolo?”
Nedokážeme odpovědět mu, ani sobě.
“On skutečně existuje!”říkám a cítím, jak těžko mi to leze z úst. Vždycky jsem si myslel, že Yeti je pouze Himalájská lidová pohádka. Dnes jsem ale tu bájnou postavu držel ještě
v rukou. Jen jsem nikdy netušil, že může být tak odporně hnusná. Vím, že na ten pohled nikdy nezapomenu. Asi se mi bude teď zjevovat noc co noc. Vlastně jsem rád, že utekl. Víme, že zítra balíme a odfrčíme si to naším hadrákem domů. Poraženi. Nakonec nás náš přítel Ferko ukecá a ještě jednu noc se zdržíme.
Večeříme v hotelu Gigláš. S příchodem šera se vytratíme. Nechceme zažít to, co se stalo včera. Kdyby jen návštěvníci tušili, co je čeká. Baví se a veselí ve velkém sále vedle…, zamrazilo nás. Uprostřed parketu, mezi společensky oděnými páry, je…, ano, náš Yeti. Tu tlamu nelze nikdy zapomenout. Jako když do nás střelí, vbíháme na parket a srážíme zvíře k zemi.
“Co to děláte, vy hlupáci? Nechejte nám našeho baviče, pana Hunára!”
Pan Hunár, jenž tu na hotelu pracuje jako bavič, hraje na harmoniku, zpívá, vypráví do mikrofonu vtipy, převléká se do srandovní masky zvířete a vesele poskakuje mezi hosty.
V noci se pak opije a s nesundanou maskou v alkoholovém opojení s radostí přepadává lidi.
“Kde jste byl a co jste dělal dneska kolem druhé hodiny ranní?” udeříme na pana Hunára, alias Yetiho.

*Dozvíme se dnes přesný počet obětí, jenž přepadla zákeřná “Tatranská bestie?”
*Bude i nadále pan Hunár bavit hosty na hotelu Gigláš?
*Dostane Arnoštek nové pneumatiky výměnou za ty svoje staré, ojeté?

Tady, v křovinách před hotelem Gigláš se odehrálo hororové drama.
Arnošt vyměnil motor za koňské spřežení.

AKTA A – VLADCE VZDUCHU

Let číslo 218 New York – Tokio největší letecké společnosti PANAM AMERICA probíhá zatím bez pro-
blémů. Boeing 737 s pravidelným mezipřistáním
v Madridu a pokračováním dál na východ. Posádku tvoří zkušený kapitán letadla George Multon, spolu s jeho
dvěma kolegy. Letušky se usmívají na všech tři sta
čtyřicet cestujících a právě roznášejí jídlo.
“Tak, tady se mi to někde stalo!” otáčí se nejmladší z pilotů na hlavního kapitána letadla.
“To se ti jenom zdálo, mohly to být nějaké vzdušné víry,
nárazový protivítr,” uklidňuje ho šéf.
Chvilku na to ale i on znejistí. Co se to děje? Celý letoun jako by náhle nadskočil, přístroje začínají ukazovat úplně něco jiného, než byla pravda, a cestující
v trupu letadla začínají panikařit. To ještě vůbec netuší, co bude následovat. Letadlo svévolně udělalo dvakrát prudkou otočku kolem dokola, náhle nabralo směr a vyletělo do vysoké výšky. V osmi stech metrech se jakoby zastavilo a volným pádem, bez motorů, začíná klesat dolů.
“Proboha, ten stroj je absolutně neřiditelný!” bledne ve tváři zkušený pilot George Multon.
Všichni s hrůzou jen očekávají, že se právě rozbijí o pevnou zem. Náhle zase motory, jen pár desítek metrů nad zemí, naskočí, trup jakoby se prohnul a v poslední chvíli nabírá znovu výšku.
“Přísahal bych, že jsem cítil, jak jsme se dotknuli země!” říká na
smrt vyděšený Multon.“Jako by nás nějaká neviditelná síla ovládala, nedá se s tím absolutně nic dělat!”
A následuje další otočka, tentokrát i s přemetem.
“Mám ho, konečně se chytnul!” zařval radostně kapitán a dál už vede svůj stroj po pravidelné ose směrem k Tokiu. Neklid a pochybnosti, překvapení i strach ale přetrvávají.
Pohoda nevládne ale ani na ostatních světových letištích. Není to totiž první případ, kdy se něco takového stalo.
Naší povinností je přijít záhadě co nejdříve na
kloub. Shrnuli jsme si tedy fakta. Všechny případy se staly v blízkosti Českých Budějovic. O to je to horší, že v případě pádu dopravního letadla jsou tedy ohroženy životy tisícovek lidí.
Času je málo, nemůžeme čekat, a tak za chvilku už montujeme Arnoštkovi
k trupu křídla, zhotovená ze dřeva a polystyrenu. A záhy z jetelového pole, jako malý čmeláček, za tichého vrčení,
vzlétá k oblakům maličký hadraplánek. Nevíme, co bude následovat. Rozhlížíme se kolem
a postupujeme stále blíž
k městu. Již jsou vidět věže kostela, máme celé jihočeské město jako na
dlani. Napětí vzrůstá. Jsme plni očekávání. Ale všechno funguje, jak má, nic zvláštního se neděje.
“Ještě jednou to otoč kolem náměstí a padáme!” obracím se na bráchu, a když už je pravděpodobné, že se nic nestane, a město se k nám pomalu obrací zády, tak k tomu došlo.
“Arnošte, ty kupko trubek! Ty létající šopko!” začne křičet John, protože pochopil, že právě
ztratil nadvládu nad svým strojem. Arnošt si dělá prakticky, co ho napadne. Držíme se jeho kovové konstrukce a nechápeme, proč se vracíme zpátky k náměstí. Několikrát obletujeme kašnu. Lidé nám mávají a my jim v tom hluku těžko můžeme říct, že toto není legrace, že tady jde skutečně o život.
Trvá to asi patnáct minut, než nás ta nadpřirozená síla pustí a než dosedneme na naše mateřské letiště v jetelovém poli.
“Chápeš to?” ptá se mě zmatený, šokovaný bratr a prohlíží si motor z třistapadesátky.
“Asi chápu, sedej a jedeme!” velím a již si to frčíme zpět, tentokrát po silnici k Budějovicům. “Zajeď až na Žižkovo náměstí! Mám pocit, že budeme moc překvapeni. Něčeho jsem si totiž všimnul!”
Utíkáme po schodech jednoho ze starých domů a já zvoním na zvonek jednoho bytu ve druhém patře.
”Ty tady někoho znáš?“
”Ne, neznám, ale rád bych poznal!“
Otevírá nám asi desetiletý kluk.
”Tak kde ji máš?" udeřím na něj zhurta, “no tu vysílačku!”
Vede nás odevzdaně k otevřenému oknu. Na vnitřním parapetu mu leží podomácku upravená letecká vysílačka.
“Udělal jsem si ji sám podle časopisu ABC. Samozřejmě jsem si ji upravil, aby se s ní dalo ovládat…”
“Třeba dopravní letadlo?!” konečně pochopil i Pepíno a spíše s úctou než se vztekem pohlédl do očí mladému konstruktérovi.
Nad hlavami nám zaburácelo nějaké dopravní letadlo. Tentokrát klidná, bílá čára za ním se pomalu vytrácela do ztracena.

V této chvíli stačily pouhé centimetry k tomu, aby došlo k hrůznému neštěstí
…a vzhůru do oblak!

*DOZVĚDĚL SE, PILOT GEORG MULTON, JAK TO TEHDY, S TÍM LETADLEM, BYLO?
*DO JAKÉ NEJVĚTŠÍ VÝŠKY DOKÁŽE ARNOŠTEK VLASTNĚ VYSTOUPAT?

AKTA A – ŽÍŽALY

Na místo jsme přijeli snad čtvrt hodiny po zavolání
a už tam bylo lidí jako na nějakém jarmarku. Většinou to byli návštěvníci blízkého rekreačního střediska. Všichni ale udělali místo, když přijel náš Arnoštek.
“Tady, tady pan Kouželka ten úkaz objevil první!” vedli nás k místnímu rybáři v zeleném klobouku a maskované kombinéze.
“To vy jdete vyšetřovat ten případ?” podíval se na nás jako na dva zelenáče,“čekal jsem někoho staršího, a taky že přijede s nějakým normálním vozidlem a ne s pojízdnou plachtou na seno!”
Neurazili jsme se, byli jsme tu služebně a bylo pro nás důležité, přesvědčit staříka, aby mluvil. Ale protože pan Kouželka chtěl být středem pozornosti, začal tedy vyprávět sám: “Podívejte, šel jsem nakopat pár žížal, abych měl co na háček. Párkrát jsem zaryl a vytáhnul jsem toto!”
Starý rybář držel na dlani dvě žížaly, dokonale spletené do sebe. Bylo to doslova neuvěřitelné!
“Chtěl jsem je tedy rozdělit od sebe, ale nebylo to vůbec možné! No nic, říkám si, vykopu si jiné. Sotva jsem však zaryl, znova dvě žížaly neskutečně zamotané do sebe! Takže místo toho, abych už seděl na břehu a vytahoval jednu rybu za druhou, sedím tu nad rozkopanou hlínou a snažím se rozmotat ty housenky od sebe!”
Zkusili jsme tedy i my prorýt hlínu. Co pokus, tu smotaná žížala. Zvětšili jsme okruh, ale svázané žížaly se stále objevovaly. Záhada byla na světě a vzešla z obyčejné
hlíny, odtud, odkud by ji nikdo nečekal. John začal tedy odebírat vzorky do kelímku od jogurtu. “Vole, mohl jsi vzít aspoň pinzetu, ať vypadáme důležitě, a nebrat to jen tak rukama!” žduchnul jsem nenápadně do “specialisty”.

Cestou zpátky jsme se zastavili
v místní lidové knihovně, abychom tu vyhledali odbornou literaturu od uznávaného žížaloga, docenta přírodních věd, Tadeáše Mraka, jenž tyto potvůrky studoval prakticky celý život a došel k neuvěřitelným závěrům. Doslova cituji z jeho knihy: “…překvapilo mě, že žížala nemá žádné ručičky, žádné nožičky, ani žádný rýček, a přesto si dokáže prokopat v hlíně tunýlek. Také jsem zjistil, že není možné rozpoznat samce od samičky. Žížaly jsou taktéž na pohled úplně nahé a tudíž z vědeckého hlediska usuzuji, že se před sebou vůbec nestydí. Mladou žížalu poznáme podle toho, že je menší. Tvrdím tedy, a moje dlouhé vědecké pozorování mě v tom jen utvrzuje, že čím je žížala menší, tím je i mladší, naopak, čím je žížala větší, tím je kupodivu starší…” A ještě mnoho dalších šokujících zajímavostí jsme z knihy vyčetli, ale nikde ani zmínka o vmotaných žížalách do sebe. Myslel jsem, že řešení najdu v obsáhlé kapitole popisující páření. Tam ale docent Tadeáš Mrak říká, že u žížal k pohlavnímu styku nemůže přijít, poněvadž v hlíně, v úzkých tunelcích, je tak málo místa, že by se jen stěží dostaly dvě žížaly k sobě. Okamžitě jsme tedy vyloučili, že vpletení žížal do sebe je snad nějaká poloha lásky.

Druhý den se tedy vracíme na místo nálezu, za naším známým, panem Kouželkou. I tento den drží v dlani zkušený rybář několik smotaných žížal. I tento den je pěkně navztekaný.
“Kopu tady již celý den, a čím blíže k potoku, nacházím již žížaly jednotlivě. Směrem k západu je však naopak zacuckovaných žížal dost.”
To je pro nás stopa. Západním směrem leží také, jak záhy zjišťujeme, skautský tábor. Skauti jsou pravdomluvní a určitě nám poví, zdali jim něco nebylo podezřelé.
Okamžitě nechali lovení bobříků, rozdělávání ohňů a seběhli se kolem nás. Ani nemusíme klást otázku, protože když uvidí skautský vedoucí smotané žížaly v našich dlaních, začne se usmívat do našich zmatených obličejů: “Pochopte, zapomněli jsme vzít na tábor nějaké provázky a mladé skauty jsme ty uzly naučit na něčem vázat prostě museli!”
“Alespoň jste je mohli potom rozcuckovat!” zavrčel vztekle pan Kouželka a s udicí přehozenou přes rameno šel kopat žížaly co nejdále od skautského tábora.

Kompletně jsme kolem rybníka rozkopali hlínu, abychom s naším případem pokročili dál.
Rozřešení jsme nalezli ve skautském táboře

*Přibude skautům k lovení další Bobřík zapomnětlivosti?
*Nezanevřel pan Kouželka na žížaly a nechytá již jen na chleba?

AKTA A – DUPLIKÁT

Velorex Arnoštek si to vrčí pomalu do prudkého kopce. Aby se nezadusil, musím občas vyskočit a zatlačit. Kolem projíždějící “bouráky” na nás
idiotsky troubí. Ale co oni,
v těch moderních plechovkách vybavených klimatizací, airbagy, střešními okny
a kdoví čím ještě, vědí o jednoduchém a přitom tak dokonalém klasickém, lidovém vozítku, jenž vyrobily zlaté české ručičky? Neprožili si tu nádheru z jízdy pod plachtou na třech kolech. Aby si tedy motor odpočinul, zastavujeme na jednom z vrcholů Jizerských hor, než motor
vychladne. Pěšky vyrážíme pěšinkou podél kopce, kde tuším, že si udělám pár zajímavých snímků. Ten pohled do širokého okolí stojí za to. Před námi se rozprostírá nádherná krajina severních Čech. Zalesněné vrcholky, skalní výběžky, malebná údolí s protékajícími horskými potoky a říčky. “Je tu pěkně,” říká Pepíno, který při pohledu na tu nádheru prožívá asi to co já, “akorát mě tu sere ta chata naproti! Podívej se na toho paďoura..!”
Musím ho uklidnit: “Neblbni, vždyť ten chlápek nás slyší.” Ale ani mně se moc nelíbí chalupa mezi křovisky a vysokými borovicemi. Před ní, na jednoduché lavečce, sedí člověk s nápadnou šedí na hlavě. Ten, jakmile nás spatřil, okamžitě zmizel uvnitř. “Člověče, nebyl to nakonec ten Zeman? Nemyslím majora Zemana z Třiceti případů, ale toho politika, českého premiéra.”
“Taky mě to hned napadlo, ale to je přece blbost, co by tady dělal? Vždyť podle včerejších zpráv z rádia odcestoval na oficiální návštěvu do Laosu, aby tam prohloubil naše přátelské vztahy.”
“Já se vsadím, že to byl on!
O půl litru slivovice, co máme v autě, místo lékárničky!” Vsadili jsem se, ale abychom se přesvědčili, museli jsme toho chlapa vidět. “Haló, pane, můžete na chvilku vyjít ven?” Záclona se hýbala, ale nikdo neotvíral. Zdálo se, že z nás má strach. “Pojďte, dáme vám napít
slivovice!” Zdálo se, jako by se klika pohnula, ale stejně se nakonec nic nestalo. “A co becherovku, becherovku by jste si dal?” vzpomněl jsem si, jaký nápoj má náš předseda vlády nejraděj. “Jestli na toto nezabere, tak to není on!” otáčím se na Pepu. Vtom se dveře prudce rozletěly a oproti nám stál, milí voliči, věřte nebo ne, pan Miloš Zeman! “Vy máte becherovku?” “No, nemáme, ale dala by se sehnat! Stačí sednout do našeho "hadraplánu” a zajet dolů do města. Ale musíte nám za to říct, jestli jste opravdu pan Zeman, náš politik, či nikoliv.“
”Ne, to nikdy neřeknu!" překvapil nás svou odpovědí, “já nesmím!”
“To nechápeme. Proč nesmíte?” Ten prostovlasý muž mlčel a bylo jasné, že něco před námi skrývá. “Takže ta becherovka tedy nebude, nevadí, padáme, naschle pane Zeman!”
“Počkejte, všechno vám povím, ale dáte dvě flašky!” začal slintat náš politik.
Chvilku na to již sedíme uprostřed Jizerských hor, v malé chatce, u tří štamprlek becherovky a nasloucháme šokující výpovědi toho člověka: “Ano, jmenuji se Miloš Zeman a jsem bývalý předseda vlády…,” “Nemáme zprávy o tom, že by jste byl sesazen!” “Podívejte, nepřerušujte mě, nebo se nic nedozvíte,” řekl potencionální Miloš Zeman, usrkl přímo z flašky a pokračoval: “Po sametové revoluci jsem se začal objevovat často jako prognostik. Předvídal jsem naší zemi dobrou budoucnost a věřte mi, že jsem to myslel opravdu dobře. Aby to nebyla jen slova, vstoupil jsem do vysoké politiky, založil politickou stranu sociálních demokratů a pustil se do práce. Docela se dařilo a naše republika začala vzkvétat. Rostla domácí i zahraniční ekonomika, česká koruna začala posilovat a dotahovala se velmi rychle západním měnám. Export několikanásobně svojí produktivitou převyšoval import. Ale až do té doby…” “Do jaké doby?” vyhrkli jsme oba dychtivým hlasem.
“Podívejte se, jestli mě nenecháte do-
mluvit, skutečně vám nic neřeknu!” Ztišili jsme se a očima doslova viseli na ústech starce. “Nevím, kdo byli, ale začali mě vydírat. Chtěli abych okamžitě odstoupil z politiky. Nechtěl jsem opustit rozjetý vlak za žádnou cenu. Moje plány byly veliké a já velké myšlence bohatého a důležitého českého státu, jakým byl před rokem 1948, tak věřil. A pak přišli ONI! Jednoho dne mě unesli přímo před budovou parlamentu. Jeli jsem někam daleko, ale kde, to přesně nevím. Když mi rozvázali oči, byl jsem v nějaké moderní kopuli osvětlené mnoha světly. Sedělo proti mně několik mužů v bílých košilích a vázankách. Tvářili se, jako by jim patřil celý svět, a vybízeli mě ke spolupráci. Nabízeli velké peníze za to, když budu dělat to, co budou oni chtít. Nepřijal jsem to.
”Co se dá dělat," řekl jeden z těch šéfů, “přiveďte našeho Miloše č. 1!” Dveře se otevřely a já měl pocit, že se vidím v zrcadle. Oproti mě stáldvojník.
Byl úplně stejný
v každém detailu! Všiml jsem si, že má dokonce stejně jako já, levou botu větší, než tu pravou! ONI mě znovu svázali, dali šátek na oči a odvezli sem, na toto místo. Každý den mě z vrtulníku shodí ve svázaném žlutém balíku zásobu jídla a pití, ale žádné noviny. Nevím vůbec co se děje kolem. Jak je na tom ekonomicky dnes náš stát dnes?"
Oba dva se smutně podíváme do na sebe. Když tu vycházíme ze dveří,
slyšíme najednou strašný hukot a lámání větví. Nad hlavami nám sviští vrtulník.
Z okýnka se vysunula hlaveň a zahřměl výstřel. Než se stačíme vzpamatovat, zůstává nám Miloš ležet v náručí. Tady tento pravý, poctivý, nikomu bohužel
chybět nebude.

Nevhodně zasazená chalupa v zapadlém koutě Jizerských hor. Tady všechno začalo.
Přiblblý výraz člověka s tajemnou minulostí.

*KOLIK NEPRAVÝCH “MILOŠŮ” SEDÍ V PARLAMENTU?
*EXISTUJE NĚJAKÁ VYŠŠÍ MOC, KTERÁ NIČÍ EKONOMIKU NAŠÍ REPUBLIKY?
*VYJEDE ARNOŠTEK NĚJAKÝ KOPEC, ANIŽ BYCHOM MU MUSELI POMÁHAT?

AKTA A – JEZERO

Rybářům není co věřit. Znáte to, chytnou malého čudla, ale před vámi roztahují ruce, div by se nepřetrhli. Ale tuto zprávu jsme již slyšeli několikrát: “Chlapi, na mou duši, na Osvětimanské přehradě je Lochnesska!” Když o tom začal psát i regionální tisk, nedalo nám to a vyrazili tam. Vyzbrojeni fotoaparátem, ale hlavně velkou touhou přijít stůj co stůj záhadě na kloub, zamířili jsme k nádrži ležící na pokraji Chřibských vrchů.
**
Sklání se již k večeru, když náš Arnoštek vtiskne do rozmoklého břehu přehrady svými koly tři stopy od pneumatik. Kolem vody posedává pár rybářů. Ti se ale s přibývající tmou vytrácejí, takže za chvilku zůstáváme u vody
sami.
“Kam tak spěcháte?” znějí naše dotazy na tiché blázny
s udicemi.
“Na druhém programu v televizi jsou bezva pořady!” odpovídají, ale my jsme jim samozřejmě nevěříme. Ano, bojí se příšery, jež se tu objevuje vždy s přibývající tmou. A ta tady, v údolí nádrže, přichází vždy o něco dřív. Pokřivené stromy se sklánějí tak hluboce, až se jejich dvojníci odráží na hladině. Občas zahouká z lesa sova a vítr zašumí nad hladinou, na níž se objevil měsíc. Ze všeho toho kolem začíná přecházet po zádech mráz. Ne že bychom se báli, ale přece jen, na každém šprochu je pravdy trochu. Sedíme tedy na břehu a přetahujeme se o deku. Celí napnutí,
sledujeme ostražitě každý pohyb, každý podezřelý zvuk. Takhle ve střehu nelze ale vydržet dlouho. Únava přivírá víčka a také pochybnosti o existenci prapotvory se stále zvětšují.
“Je to blbost, že jsme jim na to vůbec skočili!” otáčí se zády Pepíno a zakukluje se do deky, když tu.....
“Ty vole, vstávej! Slyšíš to co já?”
Vzdáleně teď oba dva slyšíme rozrážení vody. Ze zatáčky vyjel ze tmy tmavý bod a stále se přibližuje k nám….
“Já si připravím foťák a ty, až to bude u nás, zasvítíš baterkou!”
Nevím, jestli jsem tak vzrušený napětím, anebo mám již napětí přímo v kalhotách.
“Teď!” zařval jsem, blikla baterka a ve stejném okamžiku i foťák! V záblesku se před námi objevilo něco úplně strašného. Byla to snad jen setina vteřiny, jenom jako když mrknete víčkem. Oba jsme vykřikli hrůzou. Ani nevíme, co bylo dál,
protože jak nám velí člověčí instinkt, v největším nebezpečí jsme zavrtali hlavy do deky.
“Je po všem,” začal mě tahat Pepíno za nohu.
“Přísahej, jinak nevylezu!”
“Čestné pionýrské, už je v čudu.”
“Tak co, vyfotil jsi ji?” ptá se mě už v bezpečí plachtoví Velorexu bratr.
“Nevím, snad jo!”
“Tak to musíš hned zítra nechat vyvolat, už se nemůžu dočkat.”
“Co blázníš? Mám tam teprve osm
snímků a je to šestatřicítka film!”
**
“Vy jste tak zamilovaný do svého psa?” ptá se mě prodavač, u něhož jsem si nechal vyvolat fotky. “Toho svého psa tam máte asi osmnáctkrát!”
Nechtěl jsem přiznat, že jsem potřeboval dofotit film, tak jsem řekl, že můj pes si potřebuje vytapetovat na zimu boudu vlastními portréty.
“Chi, chi!” usmívá se fotograf a je vidět, že na to neskočil, “…a poslyšte, ještě jedna otázečka, vy jste byli někde na maškarním? Kde jste sehnal takovou odpornou masku? Takovou příšeru jsem jaktěživ neviděl!”
Ano, fotografie z Osvětimanské přehrady se jakž takž podařila. Hned jsem si tu tlamu, co se na mě dívala ze snímku, nechal zvětšit a uháníme s ní směrem do vesnice nad přehradou.
**
Arnoštek zastavil před obecním úřadem, kde měl svoji zasedací místnost i místní Český svaz rybářů. Měli jsme štěstí, zrovna měli schůzi. Ve dveřích nás přivítal sám jejich předseda Alois Kozelek a v jeho tváři bylo patrné rozčilení: “Už zase ta vodní potvora řádila! Máme strach! Na naší poslední schůzi bylo právě rozhodnuto, že přehradu oplotíme a zasypeme dřív, než dojde k nějakému hroznému neštěstí. A protože z toho důvodu již nebude kde chytat, celý rybářský spolek rozpustíme!”
“Pánové, podařilo se nám ji vyfotit!” řekl jsem a hodil na stůl fotografii.
Kolovala kolem a rybáři se začali jeden po druhém usmívat. Až došla ke členovi Vaškovi Úředníčkovi. Ten vyskočil, jako když ho šídlem píchne, a zařval: “Já tu moji starou zapleštím! Víte, ona moc krásy nepobrala, a tak jsem jí zakázal chodit zbytečně mezi lidi. Kde by mě napadlo, že se ta moje obluda po večerech chodí koupat do naší přehrady?!”
Opět se ozval veselý smích a na schůzi byl pět minut poté, co byl rozpuštěn, znovu založen Český rybářský svaz.

Klidné místo Osvětimanské přehrady se změnilo během pár dní v jezero hrůzy. Na fotografii vpravo unikátní zvětšený záběr vodní příšery.

* Máme také v České republice Lochnesskou příšeru?
* Zůstane Vašek Úředníček i nadále v rybářském svazu?