Za královstvím starých map a padajících letadel

Ukázka z povídky do nově připravovaní knihy NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM II.

Za královstvím starých map a padajících letadel

…Hladinu malého rybníka rozčeřily divoké kachny. Kačer má hlavu obrostlou tmavě zeleným peřím, která svítí jako zářivý samet z ložnic vznešených dam. Spatřivší mě, vede vyplašenou skupinu do bezpečí vzrostlého rákosí. Na břehu vody otočená břichem nahoru jako leklá ryba, leží zelená pramice. Autobusová zastávka na znamení má ve svém jízdním řádu jen poskrovnu linek, spojující tento Bohem opuštěný kout s civilizací. Kolem drobné kapličky se zvoničkou proběhl hlouček prázdninových dětí a mezi nimi jako jejich vůdce a ochránce velký černý chundelatý pes. Jazyk má vypláznutý až k asfaltu a jen tak v rychlosti si mě očima změří, aby se ujistil, že jim z mé strany nehrozí žádné nebezpečí. Další mírný kopec, další podmanivý pohled na jiný, ale znovu čarokrásný kout Zábřežské vrchoviny. Obilná pole jsou již střižena “na ježka“, stejnoměrně poházené balíky slámy stočeny do velkých rolí a obilí ukryto v suchu betonových sil. Ve stínu vysoký vrásčitý dub dodává stín sedmi československým letcům. Jsou to mladí muži, někteří mají na hlavách brigadýrku, či vojenskou lodičku. Jejich zraky směřují na téměř vyschlou rýhu Biskupického potoka, obtáčejícího se kolem svižně rostoucích vrb…

…Kostel ve Velkých Opatovicích je na vyvýšeném zatravněném ostrůvku a z jeho schodů pozoruji městečko pod sebou. Místo oltářního obrazu vévodí posvátnému chrámu reliéf Svatého Jiří, který sedíce v sedle svého vzpínajícího se koně, vráží dlouhé kopí do tlamy mohutnému a zle vzhlížejícímu drakovi. Dnešní zrychlenou dobou zdegenerovaná mládež se poflakuje podél zámecké zdi. Flaška vodky koluje od úst k ústům těch potetovaných, zarostených a jinak nevábně vzhlížejících individuí. Maminka tlačící po chodníku kočárek přejde ze strachu raději na druhou stanu. Ani já jsem neunikl jejich pozornosti. Cosi na mě pořvávají, propíchávajíce mě podmračenými skleněnými pohledy. Je mi jich líto. Klidím se raději parkem k zajímavé stavbě osázené až k zemi střešní bobrovkou. Zvláštní a tajemná architektura mě zaujala natolik, že jdu dovnitř s jasným dotazem v hlavě, cože za prazvláštní tvar budovy to mám před sebou. Ale už cedule u vchodových dveří mi oznamuje, že se nacházím v Kartografickém muzeu. Uvnitř mě vítají dvě postarší a velice přívětivé dámy. Jedna z nich otočí vypínačem, prostor ozáří bodová světla a já se stávám jediným návštěvníkem prostorného sálu. „Tu obrovskou plastickou mapu, co vidíte před sebou, nalezli v depozitářích kunštátského zámku,“ povídá paní a v jejím hlase je cítit neskrývaná pýcha. A já ji zcela chápu, když stojím v úžasu před něčím, co jsem dříve nikdy neviděl. Nikdo přesně neví, jak byla původně velká a k čemu vlastně měla sloužit. Její velikost podtrhuje v žebroví klenby zavěšený rogalista se svým strojem v životní velikosti. Jakoby nalétával nad krajinu pod sebou. Budova, ve které se nyní nachází muzeum, byla dříve kostelem. Aby byly před denním světlem ochráněny staré vzácné mapy, byla okna zrušena a stavba přetažena až k zemi střechou z pálených tašek. A tak tu sedíme a povídáme si o mapách. Dozvídám se, která je podle nich nevzácnější, která nejkrásnější, kolik a jací návštěvníci sem chodí… „Máme to také výbornou vodu, velice zdravou!“ řekne jedna z nich a natáčí mi do hrnku z kohoutku křišťálové tekutiny. V původním plánu jsem se chtěl někde na náměstí zastavit na pivko, ale jsem rád, že jsem to neudělal. Trávím to příjemné pozdní opatovické odpoledne se dvěma upovídanými dámami nad hrnkem ovlažující vody. Až záhy si všimnu, jak ten čas neúprosně utíká, a že i ony mají vlastně už půl hodiny po zavírací době. Loučím se, své poděkování zapíši i s malým obrázkem do knihy návštěv a na rozloučenou ještě naposledy zamávám těm dvěma sympatickým zámeckým ženám. Výlupci před parkem už nepostávají. Asi si našli jiné místo k marnivému utrácení volného času. Přemýšlet nad tím, jestli někdy byli v zámku, či jestli vědí, jaké skvosty ty prostory ukrývají, je asi naprosto zbytečné. Podél železniční trati vyjíždím z města ven…