Nedůslední potomci nálevkových kultur

Nedůslední potomci nálevkových kultur aneb Netenův technický pokrok i rebelie Díl I.

Ukázky z textu…

…Podél toku vody se líně klikatí cesta značená červenými symboly turistických značek. Z mokřadů nasátých vodou vystrkují ocúny své ostré květy jako hrozivě vyhlížející hroty jedem napuštěných oštěpů. V některých místech je jich tolik, že se krajina mění na bohatě zdobený růžovo-fialový gobelín nedozírné hodnoty. V té zeleni je ta nezvyklá barevnost naprosto fascinující. Zdá se, že trasu, kterou teď absolvujeme, procházeli před námi nějací aktivisté. Na cedulích, stromech, zkrátka na každém kroku jsou nálepky se sloganem bojujícímu proti drogám. Přemýšlíme, kolik drogově závislých prochází právě tady tím koutem přírody. „Nějaká neziskovka dostala dotace na propagaci, nechala si vyrobit nálepky a aby splnila vylepovací plán, tak to možná nalepili i smrkům na šišky, veverkám na ocasy a zajícům do uší.“ „Anebo tady žije v noře nějaký drogově závislý jezevec a aktivisté se ho snaží nálepkovou propagandou vyléčit. Podívej tam na tu díru!“ ukazuji Netenovi směrem do křoví. V zemi je vykopána nějaké zemljanka. Z černého otvoru je vytažena roura od kamen, na hliněné podlaze lze rozpoznat rozestlaný spacák. Před bunkrem pod plachtou na kůlech parkuje dvoukolová kárka, bedny chráněné víky různých velikostí jsou srovnané vedle pet lahví a umělých kbelíků. Kdoví, kolik lidí se ocitlo díky těm návykovým svinstvům na okraji společnosti a musí žít například i v takovýchto nuzných podmínkách a jak je vlastně záslužné, že se jim někdo snaží pomoci. Možná to s tím ale vůbec nesouvisí a v té díře jen žije jakýsi dobrodruh a romantik, který se chce jen oprostit od výdobytků dnešního uspěchaného světa. Vrátil se zpátky zpět do přírody a teď mu tu kolem jako na potvoru chodí nějací dobrovolníci a děsí ho poklesky zdecimované civilizace. Těžko říct jak tomu ve skutečnosti je. Chvíli civíme do díry. Voláme, jestli se nám někdo neozve, ale odvaha se jít podívat dovnitř chybí. Přírodní park Terezínské údolí je v jednom místě zúžený a z každé stany jej obkličují vysoké zalesněné srázy. Tu a tam z té masy divočiny probleskne šedozelená hlava obnaženého skaliska připomínající hlavu předpotopního predátora a pokroucený kořen se změní v poutníkových očích v jedovatého, šupinami pokrytého hada. Velký kopec nad námi nese název Remíz. Informační tabule, kterou aktivisté taktéž neopomněli polepit, upozorňuje na pravěké hradiště ze 4. tisíciletí před naším letopočtem. Žili zde lidé kultury nálevkových pohárů. Název tohoto společenství v nás částečně vyvolává úsměv. Nemůžeme se jaksi ubránit představě, jak kolem ohně posedávají ti ochlupení pralidé, popíjejí z pohárků zkvašené tekutiny s prvním alkoholem a mění se tak proti Darwinově evoluční teorii zpátky na opice. Výjezdem z údolí se zamáčknou stopy kol do jasně oranžového koberce. Drobné kuličky mirabelek vytvořily vysokou vrstvu plodů barvy pomeranče. Jejich cukernatá hustá šťáva vystřeluje do všech stran. „To je hřích, to nedat do beček,“ kroutí hlavou Neten. „Kde jste vy potomci nálevkových kultur, že takhle mrháte plody zdravého ovoce! Víte vy vůbec o co přicházíte? Jaká jen z toho mohla být vynikající ovocná pálenka!“ zvoláme a ozvěna zaburácí údolím pod námi…

…Výletní restauraci ukrývající se mezi stromy, ubírá na kráse jen jedna jediná drobnost. A to ta, že je zavřená a opuštěná. „Tady asi pivo nedostaneme,“ polkne Neten naprázdno žíznivou slin. Vidím v jeho tváři chmury a to ještě netuším, že krize právě přichází. Další technická novinka, jakési pískátko měřící mu tlak na těle ho ještě více podporuje v tom, že cosi není v pořádku. Celou dobu si podle něho upravoval styl jízdy, rychlost a tempo šlapání. Na můj dotaz, jestli nebude lepší tu mechaniku vypnout a řídit se srdcem tuláka, jen odsekl něco na způsob, že prd rozumím modernímu pokroku. „A kde budeme dneska spát?“ zabručel a já se podívám nechápavě na něj, pak na nádhernou dosud ještě krásně prosluněnou oblohu a potvrdím to, co jsem si myslel, že je přece zcela jasné: „Proč rozbalovat spacáky, když tma ještě daleko?“ „Myslel jsem spaní někde na měkkém. Jsem celý upocený a potřeboval bych se osprchovat!“ a už vytahuje vytištěnou mapu s vyznačením ubytování, co si doma připravil. „Tento penzion je nedaleko, mám tu i telefonní číslo, zavoláme tam.“ „To je jako fór? Co blbneš?“ tážu se a doufám, že tu jde pouze o nějakou vtipnou vsuvku, aby zpestřil naše cyklistické putování. Neten je však evidentně pevně rozhodnutý. „Vždyť máš spacák vyrobený z nejlepších materiálů a vyvinutý dle nejnovějších technologií, který používají cestovatelé na velkých expedicích. Pod sebe si nafoukneš extra silnou samonufukovací karimatku odolnou vůči nerovnému terénu. Vezeš si jednomístný stan, pro případ deště, či chladnějšího počasí. K tomu máš speciální termoprádlo, které ti odsává pot, drží teplo, nepustí ti chlad, je prodyšné,“ připomínám mu jeho vychytávky z internetu. „Asi to nefunguje, celé tělo mě hryže, já bych venku neusnul!“ Vždyť je teprve po páté odpoledne.“ „Teď v září se dřív stmívá. A i noci jsou chladnější!“ Doposud poklidné putování se pozastavilo na mrtvém bodě. Společný výlet se rozdělil na dvě zcela odlišné představy. „Ale já jsem na vandru a spím venku! Takže nezbývá jiné řešení, než že se rozdělíme. Ty půjdeš kolem šesté hodiny spát s cizími slepicemi a já pokračuji dál. Zatímco ty už se budeš válet v nadýchaných peřinách, já ulehnu až s večerem tam, kde mě nohy, respektive kola donesou…“ Naskakuji na kolo a opouštím rebela, nechávajíce ho svému osudu. Jsem zaražený, překvapený, vzteklý, vůbec nerozumím, co se s mým kolegou, se kterým jsme toho už tolik projeli, stalo? Asi po kilometru zastavím na křižovatce a s hrůzou zjistím, že všechny mapy má u sebe Neten. Tu za zady uslyším známý zvuk pískátka. Otočím se a uvidím stát kamaráda za zády. Prohlíží mapu a velí: „Doleva!“ Už zase společně a jako by se nic nestalo, míříme kolem větrného mlýna v Přemyslovicích až k zámku. Momentálně je úplně jedno, že jde o novogotickou stavbu, kterou si nechal vybudovat brněnský továrník Edmund Bochner na místě původního letohrádku, jehož majitelem byl zase jiný brněnský továrník Karel Příza a celé to překopal v tuto obludnou, rádoby se jako středověký hrad tvářící stavbu. Nejdůležitější je, že součástí všech těch věží, cimbuří a opěrných pilířů je i útulná hospůdka s výčepem a kuchyní. Pivo v hrdle zasyčí, smažený řízek položený do vařených brambor a lehce načančaný mraženou zeleninou zavoní a Netenův blažený úsměv ovládne venkovní zahrádku…

Text, kresby, foto: Ivan Křemeček