Železo Zábřežské vrchoviny

Ukázka z povídky Železo Zábřežské vrchoviny

…Starý a opuštěný lom je zcela ukrytý lidskému oku. Jen mojí zvědavosti neunikl. Prozradil jej v husté spleti křovisek starý rezivý plot s železnou brankou. Mohutný zámek nepní svou funkci, protože kolo protahují mezi rozstřiženými dráty a dostávám se pod mohutnou hradbu vylámaného kamene. Těžba tu už určitě léta nefunguje a jen slunce dravě praží do nastavených uhlazených tváří opuštěných šedivých skal. Nálet dřevin a obrovské kamenné kvádry poházené kolem vytvářejí z tohoto místa scénu pro natáčení westernové scény. Ocitám se nechráněný volně v prostoru, a kdyby teď někdo zamířil a zmáčknul spoušť, neměl bych jedinou šanci, Potencionální nepřítel by se mohl ukrývat kdekoliv. Místo je už léty opuštěné a celou mohutnost kaňonu jen umocňuje káně, které třepotavým letem obhlíží z výšky tento romantický kout. Zleva jsem si všiml ruiny zchátralého stavení. Jen tři komíny statečně trčí z propadající se střechy a odolávají předem prohrané bitvě s neúprosným časem. Mezi polorozbořenými a pavučinami potaženými zdmi leží všude po zemi poházené hromady vystřílených nábojnic. Nacházím tu papírové terče, bednu použitých sprejů i spousty starých ojetých pneumatik. Náhle strnu, že by se ve mně krve nedořezal. Proti mně stojí postava vojáka v maskáčích, helmě a s černou kuklou přes obličej. Z ní vystupuje do přítmí jen zlověstné bělmo lidských očí. V rukou ten cizák svírá samopal, jehož hlaveň je namířena přímo na mě…

…Ostré meče vysokých divizen hlídají sráz, který se stahuje strmě do hlubokého údolí s potokem. Předpokládám, že odsud byl kopec, na němž nechal markrabě Jan Jindřich vystavět hrad Plankenberk, téměř nedobytný. Protější svahy se také nenechávají zahanbit svojí výškou a tak se ocitám v divočině mezi masami mohutných lesnatých hradeb. Od prosluněné bučiny, kde nechávám o jednoho z těch mohykánů opřené kolo i s batohy, se mezi ostružinami a zpráchnivělými pařezy line nenápadný, ale přece jen stopami hledačů starých zřícenin hradů, vyšlapaný uzounký chodníček. Mladý modřín, ač plný síly, padl pod náporem královny vichřice. Svojí nezkrotnou silou jej přeťala v půli a koruna s do široka rozpaženými větvemi mi zkřížila cestu k samotnému jádru hradu. Z něj tu zbyl jen kaskádovitý terén. Jeho nepravidelnost tvoří k sobě přimknuté a do řady seskládané kameny kdysi obývaných zdí. Pojiva vypárala století a kameny působí chatrně jako nevzhledná ústa staré cikánské ženy. Na včerejší svatbě, na kterou si mě novomanželé pozvali jako karikaturistu, jsem dostal bohatou výslužku v podobě krabičky plné voňavého cukroví. Přišel čas, abych vše rozbalil a udělal si na hradě pravou královskou hostinu. Vůně lesa a bylin splynou s vůní kokosu a vanilky a chuťové buňky rozpoutají v ústech gurmánský karneval. Je toho tolik, že se nakonec podělím i s drobným hmyzem, Rozdrolím zbytky v dlani a vsypu je těm jediným a posledním obyvatelům zdejšího panství do husté trávy. A už slyším to broukovské mlaskání: „Ó, laskonka, tak tu jsem dlouho nejedl!“ pochvaluje si v trávě střevlík. „Nechejte mi aspoň svatební koláček!“ slézá hbitě ze staré borovice kůrovec. „Likérový řez, to by ti šlo, ty pagážo!“ nadává s moravským přízvukem paní tesaříková svému choti, kterému se z těch dvou drobků najednou začíná plést všech šest nohou i s tykadly dohromady…