KRÁSNÁ STOPAŘKA

Stála tam v tom letním parnu u silnice úplně sama. Každý její pohyb, každé mávnutí rukou bylo tak vyzývavé, že jen stěží se dalo odolat a nezastavit této krásce. Nejedna žárlivá manželka přejela přísným pohledem svého manžela-šoféra aby nepřibržďoval, ba dokonce ani pohledem nezabloudil tam kde hluboký výstřih tvořil bránu do jejího výsostného pohoří. Do ňader jak melounky. Vlasy vlály v mírném vánku, připomínající zlatavé klasy obilí a její minisukénka, dovolte mi to přihlouplé přirovnání, nebyla širší než rulička toaletního papíru.
Její oči jako by volaly a zároveň prosily: “Vezmi mě sebou!” A já ten nátlak nevydržel a té stopující víle u silnice zastavil.
“Ty magore, ty kreténe, ty debile jeden nezodpovědný, co jsi to udělal?!” rozčílil se můj kolega vedle mne.
Až v té chvíli jsem se vzpamatoval a konečně mě došlo co se vlastně stalo.
“Promiň”, omluvil jsem se svému kolegovi.
“To je ještě zlozvyk z doby když jsem jezdil kamionem a bral stopařky.”
Musel jsem proto rychle všechno napravit. Pevně jsem sevřel knipl dopravního prostředku a několika tunový trup dopravního letadla Tu-134 se stošedesáti pasažéry na palubě se ladně odlepil od vozovky aby vzlétnul tam zpátky, nahoru do oblaků.