Čí sú hody? – NAŠE, nebo VE VČELAROCH V KAŽDOM DOMKU PALÍJA TAM SAMOHONKU a taky JEJEJEJE, CO SE DĚJE, KOCOUR LEZE DO POSTELE, JÁ MÁM Z NĚHO STRACH a dál NA TÚ SVATÚ KATARINU, KATERINSKÚ NEDĚLU, ba dokonce MISTŘICKÁ ŠENKÉRKO DOBRE SA MĚJ a samozřejmě TEN BÍLOVSKÝ ZÁMEK MEZI HORAMA, tak tyto nápěvky, hesla a písně mohl v Bílovicích nejen každý krojovaný “čut”, ale aj hodový host či projíždějící návštěvník, který se ve dnech 19. – 20. 11. a následně i 26. 11. 2005 v naší obci pohyboval. Hodové veselí se linulo z každého domečku a z každé tváře. A že bylo veselo! Již tradičně se okolo svátku svaté Kateřiny slaví bílovské Kateřinské hody s právem. A jelikož Kateřina je patronkou všem trpícím a kdož se k ní v hodině nejtěžší obrátí, tomu ona přijde na pomoc a sejme z jeho beder tíhu bolesti. Dalo by se říci, že tuto možnost jistě někteří využili, neboť na letošní hody, hlavně v sobotu, si pro nás počasí připravilo pěkný mráz. Avšak my krojovaní po zkušenostech z předchozích deštivých hodů plných mokra a silného větru jsme si nestěžovali, neboť pro nás sněhové pohlazení hustě padajících vloček doprovázejících celé hody bylo příjemné. Pravdaže tento sníh dlouho nevydržel, ale i tak se v neděli po ránu někteří krojovaní otrlci dokázali radovat se včelarskými dětmi ze skromné sněhové nadílky. Sjíždění kopce se tak stalo veselým vkročením do nového dne. Asi největší radost ze snížku jsem však měla já-stárka, Veronika Hoférková, neboť již odmalička jsem si přála na své stárkovské hody pořádnou nadílku sněhu. O nic menší však nebyla ani radost mého stárka, Romči Slunečka, přestože, jak psaly regionální noviny, SLUNEČKO ZAPADLO SNĚHEM, se dokázal radovat a usmívat skrz zahalenou oblohu. Je jen otázkou, zda ho hřály dobře probíhající hody, anebo jistota 5 vyhraných litrů slivovice, o které se vsadil s Jirgenem, alias Jiřím Ondrůškem, před dvěma lety, že za stárka půjde. A taky že šel. A jelikož Romča není skoupý ani lakomý, s celou svou výhrou se podělil nejenom se mnou, ale i chasou. Slavnostní poslední kapka byla dopita v rozmezí večera a rána z 9. na 10. prosince, kdy se uskutečnila jedna z našich pohodových zkúšek po hodech. A jak vlastně přípravy probíhaly? Jako tradičně zkoušky začaly JIŽ v září, každý pátek a sobotu se mládež naší obce scházela v KD Včelary. Avšak opět jako již tradičně POŘÁDNĚ ZKOUŠET se začalo až v říjnu. Účast na zkouškách byla velmi proměnlivá, dalo by se říci závislá na počasí, či snad na březolupské nabídce “Angelu” a ořechovského “PARADISU”. Naštěstí se téměř všichni ovlivňovaní počasím či jinými vlivy usměrnili, a tak všechno se včas zvládlo nacvičit, nachystat a připravit. Samozřejmě byli tu i tací, z kterých, když se vrátili domů ze zkúšky, nebyly hlavně maminky moc nadšené, ale byli tu i tací, kteří vzorně a s radostí zůstávali na zkúšce do posledního slova stárka a stárky, za což jim mnohdy patřil dík. Ale tyto příhody a zkušenosti už prostě patří k hodům a je jen dobře, že pomocí této tradice mají mladí možnost se navzájem a blížeji poznat. Jedním z nezapomenutelných zážitků pak bylo pro mě páteční dopoledne i odpoledne, kdy se “téměř” celá chasa zapojila do výzdoby sálu, okolí KD, žúder pro stárky, stavění májky, prostě do celé hodové přípravy a organizace. Pak vznikaly takové výtvory a nápady, nad nimiž mé srdce stárky plesalo. Jen tak dále ve své tvořivosti, vždyť každá slavnost je od teho, aby nebylo vidět smutného nikeho. Vždyť samotná příprava mnohdy předčí svým průběhem a událostmi samotný akt. A když už bylo všechno přichystáno, úkoly rozděleny, hody v pátek v poklidné náladě zapáleny, čekalo už jen to hlavní=SAMOTNÉ HODY. Ty začaly v kostele sv. Jana Křtitele ve 13,00. Byla krása dívat se na dlouhý průvod mladých, kteří se rozhodli o svou radost podělit s Bohem. Boží chrám zářil obzvlášť vyzdoben květinami a úrodnými plody přírody, také vinným lisem, trakařem a poctivou lidskou prací. Opravdu slavnostní chvíle a píseň JEŽÍŠI KRÁLI, kterou jsme společně zpívali za zvuku Sadovanky, se opravdu vyjímala. Avšak jak mnozí z Vás jistě nevědí, hodová tradice v naší obci na začátku století vypadala trochu jinak. Tradiční svěcení práva probíhalo v neděli při ranní mši svaté, pak následovalo “hledání” stárků a večer hodová zábava. Jak archivní zápisky dokládají, v pondělí probíhala tradiční pochůzka skrz obcí. Průvod však tvořili jenom stárci v krojích a několik šohajů z chasy převlečených za různé masky (nejpopulárnější byla medvědí maska). Večer patřil opět hodové zábavě. V úterý si pak chasa odpočinula, aby ve středu opět mohla v plné síle slavit tzv. dorážky=dozvuky. Jak je vidět, mnohé se za ten čas změnilo, avšak nejspíše o tomto právě lidský život je. Dokázat zachovat tradici a ctít své kořeny, abych “já-člověk” v záplavě možností a nabídek neztratil svou identitu. Jedině tak můžeme zůstat otevření a schopní přijímat nové a vybírat v této škále mezi dobrým a špatným a tím posunout pochodeň lidského běhu dál, blíže k opravdovosti. Proto jsem si na hody tento rok dovolila udělat několik změn. Po požehnání, kdy jsme se stárkem spěchali k domovu a netrpělivě pak vyhlíželi našu chasu, která se v sobotní den chovala opravdu vzorově jako chasa-skoro celou dobu se průvod 29 párů nerozpojil a za stálého zpěvu a dobré nálady si nejprve pro Romču a následně pro mě přišla. Já jsem se mezitím z černého šorce a červeného šátku převlékla do bělostného fěrtochu a nevinného věnečku. Poprvé jako bílovská stárka jsem si dovolila svému stárkovi takto ustrojena otevřít. Jistě pro mnohé šok a trn v oku, ale pro mě to bylo splnění mého dětského snu. A možná že toto je v životě důležité, nebát se “uskutečnit své sny”, přestože půlka světa stojí proti nám. I májka, která stála před mým domem, byla atypická, a já jenom děkuji všem švarným šohajom, kteří mi ji i přes některé obtíže postavili. Naštěstí nikdo nám májku až do jejího skácení neukradl a já se tak po celou dobu radovala z její krásy. Následně jsem přednesla dlouhé říkání – vše jsem však měla na srdci a po sóle rodičů a práva před naším domem se hodový průvod šinul k obecnímu úřadu, aby si zde vyžádal hodové povolení. Starosta PhDr. František Janků si opět připravil hezkou řeč a s úsměvem i požehnáním nám toto povolení udělil. A nejenom to. Opět “u bílovského zámku” nebyla nouze o zábavu a obecní úřad si pro nás – chasu, ale i všechny návštěvníky připravil bohaté a výtečné občerstvení, které nám s úsměvem a pohostinností bylo nabízeno, za což nejenom celá chasa, ale určitě i hodoví hosté děkujeme, neboť bez obecního úřadu by se hody mnohdy nemohly ani uskutečnit. Je dobře, že obec má zájem o udržování tradic a že si tuto významnou událost vzala pod patronát, neboť nám s Romčou tak odpadly mnohé starosti. Je vidět, že lidé, kteří se o to starají, to činí s láskou a hlavně dobře. A proto zvláštní poděkování patří tetě Božence Dostálkové a tetě Jarce Dostálkové, které mají hodovou organizaci na starosti. Neopomenutelné poděkování patří Martině Sedlářové, alias Knapové, která vymyslela a následně i pomohla zrealizovat choreografii k tanečkům. Pásmo tanečků pak netradičně za doprovodu výtečné cimbálové kapely bylo předvedeno po 22.00 hod. v sobotu, ale i na dozvukách. Muzikantský spolek Včelaran a spol. vytvořil nezapomenutelnou atmosféru a šmrnc celému pásmu dodala obnovená premiéra bílovských tanečků, které se už hodně dlouho na bílovských hodech netančily. Celý večer se pak stal kouzelný pro mnohé z nás a naše skvělá kapela Sadovanka, společně s hodovými host, vytvořila atmosféru, na kterou se nezapomíná. Díky všem nebyla nouze o dobrou náladu, srandu a pohodu. Všichni si dle gusta zatančili, zazpívali, seznámili se, pobavili se se známými i neznámými, což je hlavním gró hodů. Nejenom poděkovat Bohu za úrodu a dary přírody modlitbou, ale umět se z nich radovat a užívat jich v každodenním světském životě. Po krásné sobotě přišla “krasokrásná” neděle. Pravdaže v kostele se nás na ranní mši shromáždilo již podstatně méně než v sobotu, ale i tak těm pár statečným děkuji. Už v 10.00 hod. po mši svaté jsme měli sraz před KD Včelary. Po náročném scházení jsme nakonec vyrazili na tradiční obchůzku obce, která dopadla nad očekávání. V hojném počtu jsme dorazili až k poslednímu baráčku v dědině, abychom Vám všem přinesli kousek hodového veselí. A mnozí jste nás už z dálky vyhlíželi a očekávali s všelikerými dobrotami jak k snědku, tak k žízni, za což tisíceré díky, neboť bez těchto občerstvovacích zastávek bychom jen stěží došli až do konce. Pravdaže, někdy jsme toho měli plné oči či brýle a nebylo to už kam dát, a proto jsme odmítli, ale Vaše vstřícnost a pohostinnost nás někdy zahřála více než vypitá slivovice. Děkujeme vám. Po obchůzce následovala opět hodová zábava, která se nesla již v odlehčenějším tónu za účasti menšího počtu návštěvníků. Avšak troufám si říci, zaváhali všichni milovníci dechovky a dobré nálady, když nepřišli, neboť tanečního prostoru bylo tentokrát dostatek. Skvělou atmosféru dotvořily i maminky stárků Ludmila Slunečková a Marie Hoférková, které se nastrojily do slováckého kroje a opravdu nebylo poznat, zda jsou členky hodové chasy či ne. Pozadu nezůstali ani tatínkové František Hoférek a Stanislav Slunečko, kteří zpěvem a svou náturou ukazovali všem mladým, jak se pořádně hody slaví. Našim rodičům patří také speciální díky, neboť bez nich by naše stárkování mohlo zůstat jen snem. Poděkování patří také celé chase, celé obci, obecnímu úřadu, Sadovance, Včelaranu a spol., panu Pochylému za dokumentaristickou práci, ale také jednotlivým lidem, kteří se přímo či nepřímo podíleli na realizování celé hodové slavnosti. Ale poděkování také patří Pánu Bohu, jenž požehnal, a zemi, která dala úrodu, a také dobrým lidem, kteří chtěli slavit s námi. Poslední tečku za krojovým veselí “dozvučily” 26. 11. 2005 dozvuky, které, jak říkám, byly opravdu zvučivé a i s maličkostmi se opět povedly! K poslechu a k tanci nám hrála výborná cimbálová muzika HARAFICA. Pro tuto cimbálovou kapelu nebyl problém na své tradiční nástroje zahrát netradiční kousky, jako např. Severní vítr je krutý a mnohé jiné. Starší generaci se to možná nemuselo líbit, avšak člověk jde s dobou a žije ve svou dobu a není snad nic krásnějšího než dokázat spojovat tradici a běh života v soulad, kdy běžný život a tradice jedno jsou.

TAK AŤ NÁM TA TRADICE ZŮSTANE! Je krásná a je NAŠE! Proto veselme se, tančeme, zpívejme, juchejme a slavme v ní a s ní, když máme tu možnost prožít ji! S úsměvem na tváři stárka VERČA HOFÉRKOVÁ stárek ROMČA SLUNEČKO foto: Staňa Zajíc ml.