Venku lilo jak z konve. Už několikátý den, ale doma bylo dobře.
Lampička zářila do tmy jako maják, navádějící lodě do domovského
přístavu. Jarda Stydlík napínal oči do stránek a hladově hltal každé
slovo. Nebylo knížky o námořnících, lodích, či mořích, kterou by
dosud nepřečetl. Zvláště pro takového suchozemce pocházejího odněkud ze
severní moravy to byly celoživotní zážitky. Moje pyžamo mělo modré pruhy
s výšivkou červeného, kouřícího parníku.Nějakého takového jsem měl
už kdysi dávno ve školce na své skříňce. Na poličce nad hlavou se hrdě
vystavovaly dokonalé modely starých korábů.
„Jarouši, jestli mě ještě jednou vzbudíš způsobem, že ze mě začneš
stahovat peřinu, tak se od tebe opravdu odstěhuju!“ vyrušila ho mě snění
manželka. Zrovna jsem se začetl do pasáže, kdy se začala blížit bouře a
já začal kasat plachty. Už dávno vím, že moje stará nemá pochopení
k mým dávným klukovským snům. Zhasínám lampičku, otáčím se na bok,
zadkem ke staré a usínám.
nádherně blankytnou. Je tak jasná, že jen ztěží ji mohu k něčemu
přirovnat. Vlnky poskakují jedna za druhou. Některé jsou větší a natolik
hýbají s lodí, že ji málem převrhli. Ale ona to ani loď není. Všimám
si, že nemá ani kýl, ani plachty. Plavím se na vlastní posteli. A co je
nejhorší, místo plavčíka mám vedle sebe vlastní manželku. To je blbý
sen! Tak krásně to začalo a teď toto? Ale co, hlavně, že jsem na svém
milovaném moři. Jen nevím v kterém čase se nacházím. Jestli v době
Robinsona Crusoa, a nebo snad ve válečné vřavě druhé světové války?
Odpověď se měla brzy dostavit. Na obzoru se totiž objevila černá tečka,
která se se stále víc zvětšovala. Loď! Po chvíli rozeznávám siluetu
hlídkového člunu. Ten se poměrně velkou rychlostí přiřítil až k nim.
Námořníci, v uniformách pohraniční stráže nechápavě hleděli, na
jakémže to plavidle je možno dobývat nedozírné vodní plochy.
„Vytáhneme vás na náš člun!“ volal důležitě vyhlížející
člověk. „Ne, nechci!“ zvolal jsem a chytal se postele, která držela na
hladině snad silou vůle. To už se probrala i manželka. „Proboha, co se
děje?!!“ začala ječet tak, jak jen ženské umí. „Jaroslave, já chci
okamžitě domů!“
„Klid, to všechno kolem, to moře a tady ti námořníci je jenom sen,“
snažil jsem se ji zklidnit. „Otoč se a klidně spi dál!“
„Jste blázen, když nechcete na naši loď,“ hučeli do mě potencionální
zachránci. „Ta vaše postel napitá vodou za chvíli klesne ke dnu. A vy
samozřejmě s ní.“
Manželka začala znovu ječet jak pominutá. Začínal jsem toho mít tak
akorát dost. Chtěl jsem se z toho blbého snu, který tak dobře začal,
probrat, ale nějak to nešlo. Protíral jsem si oči, ale moře, manželka,
loď, všechno tu zůstávalo. „No snad není to moře skutečné?“ divil
jsem se a skutečnou vodou jsem si proplachoval obličej. V tom mě
námořníci chňapli a během chvilky jsme byli na záchranném člunu. Bylo to
v poslední chvíli. N ad postelí se najednou zavřela voda. Napité peřiny
taktéž dlouho nevydrželi a pokud je neodnesli delfíni, zmizeli
v nenávratných hlubinách.
„Kapitáne, takže toto všechno nebyl sen? Chcete říct, že všechno co se
tu děje je skutečné? Potom nechápu jak jsme se sem mohli dostat. Vždyť já
se svým invalidním platem si takový luxus, jet k moři nemůžu dovolit.
Nejdál jsme byli s manželkou na výletě v Bruntále a teď toto? Řekněte
mě jak jsme se tu tedy ocitli?“
„To je jednoduché,“ začal mluvit klidným hlasem kapitán. „Vy jste
Češi, že? Odněkud z Moravy, nemýlím-li se.“
„Nemýlíte, kapitáne, přímo z vesnice Troubky na Přerovsku.“ zahlásil
jsem hrdě jméno své rodné vísky.„
"No vidíte, večer jste zalehli a usnuli. V noci se ale po prudkých deštích
rozlila z břehů ta vaše řeka a odnesla vás až sem na volné
prostranství. Řeknu vám tedy, vy musíte mít ale tvrdý spánek, že vás to
vůbec neprobralo!“