DĚJÍ SE TAM DIVNÉ VĚCI

Na světlo světa se klube nová kniha plná kreseb dvorního kreslíře Cykloturistiky Ivana Křemečka, kniha o hradech, hradních pověstech, historii, autentických zážitcích a hlavně o cyklocestování. Je tedy ten pravý čas ztratit s Ivanem slovo, přičemž o ztrátě" v pravém slova smyslu nemůže být vůbec řeč. Každá chvíle s tímto mimořádným člověkem je naopak velmi obohacující, pohodová a především zábavná a totéž se line i ze stránek jeho knihy.

S Ivaném Křemečkem se mohou naši čtenáři setkat v listopadu na brněnském veletrhu Sport Life, kde bude po celou dobu k dispozici i se svou knihou a se svou, prozatím tajnou, chloubou v našem stánku. Tam bude také možno zakoupit zmíněnou knihu a rovnou do ní pořídit autentické věnování a autogram. Knihu také půjde objednat prostřednictvím kuponu v Cykloturistice anebo získat spolu s celoročním předplatným na příští rok.

Tak tedy, Ivane, ještě než se ponoříme mezi hradní zdi a do stránek knihy, co znamená pro tebe osobně kolo?

Strašně moc. Je asi zbytečné připomínat, že kolo jako takové je velký fenomén. Myslím si, a myslím to naprosto vážně, že kdyby si Pán Bůh ve chvíli, kdy tvořil člověka, nemohl z nějakého prostého důvodu vzpomenout na nohy, určitě by tam člověku dosadil právě kolo.

Touláš se raději sám anebo ve skupině?
Jak kdy. Miluji dobrou partu. Když se jede, zažije se hromada legrace, večer pak kolikrát v kolektivu bývá „pařba jak prase“. Ale z toho mám naopak moc rád toulání jen tak sólo. Úplně sám. Bez nikoho, jen já ve svých myšlenkách. To víc pak vnímáš všechno kolem sebe. Vstřebáváš to okolí do sebe a dokážeš to lépe popsat.

Jsi pověstný tím, že si s sebou na vandry bereš svoji domácí slivovici. Jak to řešíš teď, v době „sbírání bodů“?

Ten systém mě teda pěkně rozčertil. Ono se o tom dost napsalo a navykládalo. Slivovice je všelék a je na všechno. V létě chladí, v zimě zahřeje. Ne, že bychom jez¬dili nacucaní jak slívy, to v žádném případě! Například já když s někým hledám po lesích určitý hrádek, či tvrziště, a po dlouhém bloudění v ostružinách jej konečně najdu, tak ten úspěch radostně oslavíme. Anebo jsem už kolikrát na vandru promokl do niti. Počasí se natolik pokazilo, že jsem se držel řídítek a třepal zimou jak rat-lík. Jestli mě něco zachránilo, tak to byla slivovice. Už to je podle dnešních zákonů špatně. Zkrátka a dobře je to pakárna nedat si třeba v létě na zahrádce nějaké to pivečko. Přemýšlím nad tím, jestli jsme opravdu tak hloupí a začneme tady fungovat jak nějací Američani? Dnes naši chytří zákonodárci cyklistovi zakáží pít, zítra mu řeknou, jak má na kole šlapat, pak jak má dýchat, kdy má odbočit, po kterém kilometru má zastavit a odpočinout si, kdy si má dát svačinu, jakou svačinu by si měl dát – já prostě pojím, když mám hlad, a sním toho tolik, kolik můj vlastní rozum uzná za vhodné. Podobné je to i s přísunem tekutin. Nechci na tom nic měnit.

Trochu nám ten rozhovor „ujel“. Kolik přibližně kilometrů na bicyklu po hradech ročně najezdíš?

Nejsem polykačem kilometrů. Plno mých kamarádů, co se mnou vyjeli, zjistili, že se se mnou moc jezdit nedá. Pořád zastavuji, fotím, maluji, zapisuji… Kolik toho denně ujedu? Někdy třeba jen dvacet denně. Pro mě není problém se posadit do trávy a začít malovat. Když člověk hledá nějaké zaniklé hradisko, navláčí se s kolem jak vůl, trvá mu to několik hodin a na tachometru mu nepřibude téměř nic. Já bych to u mě viděl na takovou rovnici: Čím míň mám na tachometru, tím více jsem toho viděl.

Často přespáváš na starých hradech, nebojíš se tam?

Bojím, někdy fakt hodně jak „sviňa“. Uprostřed hor, na ruinách starých hradů, se totiž občas děje kolikrát skutečně cosi zvláštního. Nemám rád polemiku o nějakých nadpřirozených silách. Přesto věřím, že něco mezi nebem a zemí existuje. A takové místo, jakým je starý hrad, bylo ve svých dobách dějištěm mnoha událostí. Kolikrát i velmi ukrutných a zvláštních. Ty činy dodnes vycházejí na povrch a zvláště v noci se tam dějí zajímavé věci. Nějaké ty prožitky popisuji i ve své nové knížce Toulky s kreslířem.

i Jak bys tedy svoje knižní „Toulky“ specifikoval?

Nechtěl jsem, aby to byl nějaký průvodce. Těch je na stáncích s knihami přehršel. Nešlo mi ani o nějakou vědeckou publikaci o historii, l toho je v dnešní době dost a celkem kvalitně podáno. Nešlo mi dokonce ani o jakousi sbírku pověstí. Dal jsem do té knížky z každého něco. Je to vlastně takové povídkové vyprávění o všem, co jsem na cestách zažil, trošku hrad popíšu, připomenu pověsti. Jsou to zážitky, které jsem prožil. Je to knížka o zajímavých místech, která jsem navštívil, o lidech, které jsem na svých toulkách potkal. Ale hlavně je to o obrovském množství obrázkových ilustrací. Na nich jsem vlastně celou knížku postavil. Šlo mi o to, aby knížka byla pro někoho čtením třeba jen tak na pobavení, pro jiného zas zajímavým tipem na výlet.

Je to tvoje první kniha?

V pořadí vlastně pátá. Předešlé tituly byly spíše typickým kresleným humorem, doplněné humornými povídkami, tentokrát jsem zvolil téma, které je mi také moc blízké.

Jak jde dohromady tvoje toulání se na kole a malování kresleného humoru?

Je to velice spjaté. Abych vymyslel no¬vé nápady na vtipy, potřebuji vyrazit ven a nejlépe samozřejmě na kole. Odreaguji se, vidím kolem sebe plno zajímavého.

Takže tebe vtipy napadají na kole?

No hlavně na kole, ale nejenom na něm. Taky třeba na záchodě. Zatlačíš, přijde přetlak a z opačné strany – z hlavy – vyleze nápad. Někdy přichází taková vlna nápadů svévolně, že ani nestačím zapisovat. Ale zapsat to musím hned, jinak bych to zapomněl. Nejhorší je, když to na mě přijde v noci. Nemůžu usnout, přemýšlím si, a najednou je to tady! To musím rozsvítit, najít tužku, papír, zapsat. Pak lehnout, zhasnu
- a je tu další námět. A tak zase rožnu, zapíšu, zhasnu… a další nápad. A tak to může trvat i hodinu. To už mě manželka vyhazuje z ložnice, což se jí vůbec nedivím. Tvrdí, že každý má to péro na něco jiného, já prý hlavně na to malování!

Je těžké vymyslet kreslený vtip?

Ani ne, stačí se dívat kolem sebe. Svět je vlastně celý srandovní. A čím víc se snaží být navenek vážnější, tím je paradoxně směšnější. No a já už si ho v té hlavě upravím tak, aby to aspoň trochu směšně vyznělo. V hlavě si nosím takový svůj svět plný postaviček, a dějí se tam někdy naprosto neskutečné věci. To malování má oproti například fotografování jednu obrovskou výhodu. Je to svět fantazie bez hranic. Můžu si obrázek jakkoliv natočit, aniž bych musel někam poodcházet. Můžu si tam dát kohokoliv, aniž bych někoho musel shánět. Můžu si zvolit jakékoliv prostředí, aniž bych někam daleko musel jezdit.

Jaký typ humoru ti sedí nejvíc?

Samozřejmě v globále ten náš český, nenapodobitelný. Říká se, že náš humor je velice drsný a černý – pro mnohé národy naprosto nepochopitelný. A kdybych to měl přímo specifikovat, tak tematicky erotický humor. Ne vulgární, ale takový ten lidský. Je neuvěřitelné, kolik na tom malém prostoru zvaném postel lze zažít srandy.

Na co nejraději maluješ?

Jestli myslíš jako na podklad, tak nemusí to být kupodivu papír, ale třeba takový krásný ženský dekolt. Takové plátno se nám nabízí na autogramiádách s kolegy kreslíři často. Je to celkem příjemná a zajímavá věc – nádherné ženské tělo ještě více něčím pěkným dozdobit.

Takže na chystaném listopadovém veletrhu na Sport Life, kterého se zúčastníš, se můžeme dočkat i toho?

Samozřejmě, budu tam proto, abych kreslil obrázky na přání – malovaná věnování do své nové knížky, která právě tam bude premiérově ke koupi, originální ilustrace do památníků – vezměte s sebou!
- nebo karikatury do Cykloturistiky, ale třeba klidně i na tělo! Také bych tam chtěl představit jeden svůj velký dětský sen. Ale to by mělo být překvapení, nechtěl bych dopředu nic prozrazovat. Každý, kdo do Brna přijde, zažije ve stánku Cykloturistiky něco opravdu mimořádného, ale o tom vy víte také dost.

Děkujeme za rozhovor.
připravil: Martin Raufer