POVĚSTI
PŮVOD JMÉNA BÍLOVIC
Před dávnými časy, kdy ještě žili na světě dobří lidé, panoval nad celým krajem šlechetný pán Ludvar. Roku 1269 byla neúroda, přišel hlad. Pan Ludvar se chtěl sám přesvědčit, jak je mezi lidem. Přestrojil se za žebráka, chodil od dědiny k dědině po chalupách. Těžko se dávalo, když sami měli málo. Po své žebrotě zašel k malé dědince, zapadlé, od ostatních na tři hodiny vzdálené. Čítala pouze 29 chalup. Ale v každé chalupě se slitovali nad žebrákem a dali mu krajíc. Když se pán vrátil, spočítal, co vyžebral. Z těch chaloupek chleba b y l o n e j v í c e, i začalo se jim tak říkat. Z toho povstalo pak kratší B í l o v i c e. Pan Ludvar jistě všem pomohl a Bílovským nejvíce.
***
DVA BOCHNÍKY ZE VČELAR
U Včelar jsou dva kameny, které se podobají bochníkům chleba. Když
prý po válce třicetileté vypukl v zemi hlad a mor, nastala také v celém
okolí veliká bída. Lidé neměli ničeho, mnoho dětí, žen i mužů
pomřelo, mnoho statků a chalup bylo opuštěno,. A lidé, kteří zbyli,
zoufale se snažili udržet při životě. Zle bylo měšťanům, kterým byl
vzat nejdříve majetek, peníze, potom pobořeny domy a nakonec zbývala
jen – žebrácká hůl. Pravda, jeden druhému pomáhali, jak mohli, ale
nedostatek jak se jednou usídlí a jak zachvátí, zuří jako vzteklý
pes – a těžko, velmi těžko se dá ovládnout a přemoci. Zle bylo také
sedlákům. Pole byla pošlapána, udupána, zničena, nebylo obilí na
živobytí ani k setí – a zima, mrazivá zima, byla na krku.
V klášteře hradišťském františkáni pekli pro ty nejnuznější chleby a
snažili se, aby lidé na ulicích nepadali vysílením a hladem. Och, kolik
lidí, ubožáků v hadrech, dětí bez otců a matek, se tam alespoň jednou
denně najedlo.
Jednou jeden sedlák z Bílovic, který si uchránil majetek, byl však velkým
lakomcem, se zastavil také před klášterem. Měl hlad, ale nikoliv proto, že
by neměl co jísti, nýbrž proto, že škrtil, lakotil – a sám si ani
jídla nedopřál. Prošel fortnou a kráčel dlouhou chodbou.Se stěn se na
něho dívali přísně světci na velkých obrazech a jeho kroky temně a
pochmurně duněly. Otevřenými dveřmi bylo vidět nasycené ubožáky,
kteří před oltářem děkovali a prosili za odvrácení zla, bídy a moru.
„Eh, k čemu to, dělejte to jako já“, myslil si sedlák a už se tlačil
mezi lidmi k okénku v dřevěné přepážce. Dostal pecen ještě teplý,
z pece vytažený. Honem poděkoval, tváře se poníženě, a už
přemýšlel, jak by mnichy ošidil. Vyšel ven, schoval bochník, nasadil si
hlouběji čepici do čela – a už se poznovu tlačil, aby dostal ještě
jednou. Když ho nikdo neviděl, obalil si pecny kabátem a pospíchal
domů.
Ale pecny tlačily a byly těžší a těžší. Za Jarošovem se s nimi sotva
už vlekl. Každou chvíli odpočíval a u Včelar je už ani nadzvednout
nemohl. Náhle slyší z dědiny zvonění na poplach. Vyskočil. Jala ho
divná předtucha. Podívá se na chleby – a vidí na místě bochníků dva
kameny, tvrdé jako jeho srdce. Odhodil je a běžel domů. Doběhl pozdě.
Z jeho stavení zbývaly už jen doutnající stěny. Všechno mu shořelo –
hospodářství, dobytek, truhla s nahrabanými penězi. Jeho žena a děti
stěží uchovaly své životy. Tak Spravedlnost rázem potrestala sobeckou a
lakomou hlavu. A ty kamenné bochníky zůstaly u Včelar až dodnes.
***
Ze starých pověstí vybral Vladimír Krystýn, kronikář obce,
Ilustrace IK