POVĚSTI

PŮVOD JMÉNA BÍLOVIC

Před dávnými časy, kdy ještě žili na světě dobří lidé, panoval nad celým krajem šlechetný pán Ludvar. Roku 1269 byla neúroda, přišel hlad. Pan Ludvar se chtěl sám přesvědčit, jak je mezi lidem. Přestrojil se za žebráka, chodil od dědiny k dědině po chalupách. Těžko se dávalo, když sami měli málo. Po své žebrotě zašel k malé dědince, zapadlé, od ostatních na tři hodiny vzdálené. Čítala pouze 29 chalup. Ale v každé chalupě se slitovali nad žebrákem a dali mu krajíc. Když se pán vrátil, spočítal, co vyžebral. Z těch chaloupek chleba b y l o n e j v í c e, i začalo se jim tak říkat. Z toho povstalo pak kratší B í l o v i c e. Pan Ludvar jistě všem pomohl a Bílovským nejvíce.

***
DVA BOCHNÍKY ZE VČELAR

U Včelar jsou dva kameny, které se podobají bochníkům chleba. Když prý po válce třicetileté vypukl v zemi hlad a mor, nastala také v celém okolí veliká bída. Lidé neměli ničeho, mnoho dětí, žen i mužů pomřelo, mnoho statků a chalup bylo opuštěno,. A lidé, kteří zbyli, zoufale se snažili udržet při životě. Zle bylo měšťanům, kterým byl vzat nejdříve majetek, peníze, potom pobořeny domy a nakonec zbývala jen – žebrácká hůl. Pravda, jeden druhému pomáhali, jak mohli, ale nedostatek jak se jednou usídlí a jak zachvátí, zuří jako vzteklý pes – a těžko, velmi těžko se dá ovládnout a přemoci. Zle bylo také sedlákům. Pole byla pošlapána, udupána, zničena, nebylo obilí na živobytí ani k setí – a zima, mrazivá zima, byla na krku.
V klášteře hradišťském františkáni pekli pro ty nejnuznější chleby a snažili se, aby lidé na ulicích nepadali vysílením a hladem. Och, kolik lidí, ubožáků v hadrech, dětí bez otců a matek, se tam alespoň jednou denně najedlo.
Jednou jeden sedlák z Bílovic, který si uchránil majetek, byl však velkým lakomcem, se zastavil také před klášterem. Měl hlad, ale nikoliv proto, že by neměl co jísti, nýbrž proto, že škrtil, lakotil – a sám si ani jídla nedopřál. Prošel fortnou a kráčel dlouhou chodbou.Se stěn se na něho dívali přísně světci na velkých obrazech a jeho kroky temně a pochmurně duněly. Otevřenými dveřmi bylo vidět nasycené ubožáky, kteří před oltářem děkovali a prosili za odvrácení zla, bídy a moru. „Eh, k čemu to, dělejte to jako já“, myslil si sedlák a už se tlačil mezi lidmi k okénku v dřevěné přepážce. Dostal pecen ještě teplý, z pece vytažený. Honem poděkoval, tváře se poníženě, a už přemýšlel, jak by mnichy ošidil. Vyšel ven, schoval bochník, nasadil si hlouběji čepici do čela – a už se poznovu tlačil, aby dostal ještě jednou. Když ho nikdo neviděl, obalil si pecny kabátem a pospíchal domů.
Ale pecny tlačily a byly těžší a těžší. Za Jarošovem se s nimi sotva už vlekl. Každou chvíli odpočíval a u Včelar je už ani nadzvednout nemohl. Náhle slyší z dědiny zvonění na poplach. Vyskočil. Jala ho divná předtucha. Podívá se na chleby – a vidí na místě bochníků dva kameny, tvrdé jako jeho srdce. Odhodil je a běžel domů. Doběhl pozdě. Z jeho stavení zbývaly už jen doutnající stěny. Všechno mu shořelo – hospodářství, dobytek, truhla s nahrabanými penězi. Jeho žena a děti stěží uchovaly své životy. Tak Spravedlnost rázem potrestala sobeckou a lakomou hlavu. A ty kamenné bochníky zůstaly u Včelar až dodnes.
***
Ze starých pověstí vybral Vladimír Krystýn, kronikář obce, Ilustrace IK