Bílovický farní kostel sv. Jana Křtitele * Včelarská kaple Nanebevzetí Panny Marie

Bílovický zámek

VČELARY V PROMĚNÁCH ČASU

Bílovická čtvrť Včelary má dlouhou a zajímavou historii. Včelary se poprvé připomínají v roce 1385, kdy patřily k veselskému panství. V roce 1482, pod jménem Včelarky, byly majetkem Mikuláše a Václava z Vojslavic. Ve stejném roce je koupilo město Uherské Hradiště a začlenilo do svého majetku. Uherské Hradiště bylo od svého založení v roce 1257 jako město královské, nadáno různými privilegiemi. Mezi ně patřilo také právo na vlastnictví zemskodeskových statků. Úsek správy označovaný jako správa patrimonální, zahrnuje soubor kompetencí a činností, které nevykonávaly pouze vlastní správu hospodářství, ale též veřejnou správu dále politickou a soudní v první instanci. To znamená, že všechny vesnice, které byly v majetku města, byly vůči vlastníkovi v podanském poměru. Jejich vrchností byli členové městské rady. Z počátku měly Včelary, Mistřice a Javorovec společnou správu a společného fojta. Tato situace trvala až do roku 1786, kdy se Včelary osamostatnily. Fojt, v pozdější době purkmistr, měl na starosti, vybírání daní, udržování cest, zajišťování přípřeží, spolupracoval při odvodu regrutů, dbal na řádné vykonávání robot, vedl obecní hospodářství a obecní účty, které předkládal každoročně do Uherského Hradiště ke kontrole a opatroval obecní pečeť. Dalšími obecními funkcionáři byli ponocný, obecní hotař a obecní kominář. Ponocný dohlížel v noci na bezpečnost obce a ohlašoval celé hodiny troubením na roh. Hotař hlídal pole před krádežemi a poškozováním dobytkem při pastvě. Kominář měl na starosti bezpečnost komínů, pravidelně prováděl kontroly a odstraňoval případné závady, aby nevznikaly požáry. Podle tereziánského katastru bylo ve vesnici 76 ha polí, z toho 59 ha připadlo na ornou půdu, 1,75 ha na louky, 5,95 ha na zahrady, 1,01 ha na vinice a 5,53 ha na pastviny. V obci se chovalo 11 koní, 44 kusů skotu, 53 vepřů. Pro charakteristiku obce měla význam i její velikost. V roce 1847 měla obec Včelary 25 domů a 95 obyvatel. Domky ve vesnici byly z nepálených cihel a z tlučenice , byly kryté slámou. V obci se vybíralo mýto při cestě do Mistřic a Kněžpole. Podle urbáře vlastnilo město ve vesnici jednu velkou louku, ze které se sklízelo 60 fůr sena, které se odváželo na statek do Javorovce. Robotou byli sedláci ze Včelar povinni 2 dni v týdnu s koňmi. K povinnostem patřilo i dostavit se na hon. Hofeři odváděli 2 měřice chmele. Na peněžní rentě odváděli poddaní ze Včelar 5 zlatých 26 krejcarů z polí. Na naturáliích odváděli 13 slepic ročně. Při parcelaci bílovského dvora, bylo přiděleno zemědělcům ze Včelar 5 ha v trati paseky. Farou a školou patřily Včelary do Bílovic. V obci byla postavena Obecná škola v roce 1863, starší žáci chodili do školy do Bílovic. Splynutím zástavby obce s Bílovicemi vedlo v roce 1960 ke sloučení obce s obcí Bílovice. Dnes jsou Včelary místní částí Bílovic.

Vladimír Krystýn kronikář obce

POVĚSTI

PŮVOD JMÉNA BÍLOVIC

Před dávnými časy, kdy ještě žili na světě dobří lidé, panoval nad celým krajem šlechetný pán Ludvar. Roku 1269 byla neúroda, přišel hlad. Pan Ludvar se chtěl sám přesvědčit, jak je mezi lidem. Přestrojil se za žebráka, chodil od dědiny k dědině po chalupách. Těžko se dávalo, když sami měli málo. Po své žebrotě zašel k malé dědince, zapadlé, od ostatních na tři hodiny vzdálené. Čítala pouze 29 chalup. Ale v každé chalupě se slitovali nad žebrákem a dali mu krajíc. Když se pán vrátil, spočítal, co vyžebral. Z těch chaloupek chleba b y l o n e j v í c e, i začalo se jim tak říkat. Z toho povstalo pak kratší B í l o v i c e. Pan Ludvar jistě všem pomohl a Bílovským nejvíce.

***
DVA BOCHNÍKY ZE VČELAR

U Včelar jsou dva kameny, které se podobají bochníkům chleba. Když prý po válce třicetileté vypukl v zemi hlad a mor, nastala také v celém okolí veliká bída. Lidé neměli ničeho, mnoho dětí, žen i mužů pomřelo, mnoho statků a chalup bylo opuštěno,. A lidé, kteří zbyli, zoufale se snažili udržet při životě. Zle bylo měšťanům, kterým byl vzat nejdříve majetek, peníze, potom pobořeny domy a nakonec zbývala jen – žebrácká hůl. Pravda, jeden druhému pomáhali, jak mohli, ale nedostatek jak se jednou usídlí a jak zachvátí, zuří jako vzteklý pes – a těžko, velmi těžko se dá ovládnout a přemoci. Zle bylo také sedlákům. Pole byla pošlapána, udupána, zničena, nebylo obilí na živobytí ani k setí – a zima, mrazivá zima, byla na krku.
V klášteře hradišťském františkáni pekli pro ty nejnuznější chleby a snažili se, aby lidé na ulicích nepadali vysílením a hladem. Och, kolik lidí, ubožáků v hadrech, dětí bez otců a matek, se tam alespoň jednou denně najedlo.
Jednou jeden sedlák z Bílovic, který si uchránil majetek, byl však velkým lakomcem, se zastavil také před klášterem. Měl hlad, ale nikoliv proto, že by neměl co jísti, nýbrž proto, že škrtil, lakotil – a sám si ani jídla nedopřál. Prošel fortnou a kráčel dlouhou chodbou.Se stěn se na něho dívali přísně světci na velkých obrazech a jeho kroky temně a pochmurně duněly. Otevřenými dveřmi bylo vidět nasycené ubožáky, kteří před oltářem děkovali a prosili za odvrácení zla, bídy a moru. „Eh, k čemu to, dělejte to jako já“, myslil si sedlák a už se tlačil mezi lidmi k okénku v dřevěné přepážce. Dostal pecen ještě teplý, z pece vytažený. Honem poděkoval, tváře se poníženě, a už přemýšlel, jak by mnichy ošidil. Vyšel ven, schoval bochník, nasadil si hlouběji čepici do čela – a už se poznovu tlačil, aby dostal ještě jednou. Když ho nikdo neviděl, obalil si pecny kabátem a pospíchal domů.
Ale pecny tlačily a byly těžší a těžší. Za Jarošovem se s nimi sotva už vlekl. Každou chvíli odpočíval a u Včelar je už ani nadzvednout nemohl. Náhle slyší z dědiny zvonění na poplach. Vyskočil. Jala ho divná předtucha. Podívá se na chleby – a vidí na místě bochníků dva kameny, tvrdé jako jeho srdce. Odhodil je a běžel domů. Doběhl pozdě. Z jeho stavení zbývaly už jen doutnající stěny. Všechno mu shořelo – hospodářství, dobytek, truhla s nahrabanými penězi. Jeho žena a děti stěží uchovaly své životy. Tak Spravedlnost rázem potrestala sobeckou a lakomou hlavu. A ty kamenné bochníky zůstaly u Včelar až dodnes.
***
Ze starých pověstí vybral Vladimír Krystýn, kronikář obce, Ilustrace IK