ŘEKLO SE: BEZ BAB!
aneb
PORUŠENÉ PLEČKAŘSKÉ PRAVIDLO
Společnost Plečkařů je skupinka cyklistů, kteří jednou za rok, vždy
v létě změní k nepoznání svoji vizáž, navlečou na sebe staré hadry.
Sáčko, které vždy nesedne a tesilové kalhoty přitáhnou k tělu šlemi.
Opráší klobouk po dědovi. Někdo má ještě jeho tabatěrku, jiný starý
černý deštník, další se pyšní dokonce pradědečkovými hodinkami
i s věnováním. Nejsou povolené mobily a dokonce ani slipy. Kdo nemá na
sobě trenky, je z kolektivu Plečkařů nekompromisně vyloučen. Všechno je
tu zkrátka přizpůsobeno době třicátých let. Hlavní součástí je
samozřejmě starý bicykl. Vůbec nezáleží na tom, jestli je originální,
hlavní věc, aby byl starý. A čím rezivější, tím lepší. A když se
taková kolona rozjede, pokud se tedy rozjede, to je jakoby se do pohybu dalo
celé staré šrotiště. A vlastně ještě jedna podmínka je pro celý tento
ansábl důležitá: Celý tento výlet do starých časů je bez bab!
„Ženská jako taková je rušivý element. Do všeho kecá a nic si nedá
vysvětlit Pokazí každou srandu!“
Takto nekompromisně hovoří pravidla Plečkařského zákona. V jejich
stanovách se též hovoří o tom, že: „…ženská by měla sedět doma a
poslušně čekat, až se protějšek vrátí domů zpátky z Plečkyády.
Nesmí to být čekání ledajaké (například s cizím chlapem v posteli),
ale zcela důstojně, tzn. s lahváčem v jedné a s večeří
v druhé ruce…“
A takto tedy vyzbrojeni zásadami a přísnými pravidly, vyrážíme,
užít si několika volných dní a odprostit se tak od všech těch pracovních
a rodinných problémů, ale hlavně ženských! Teď stojíme na malém
nádražíčku , ve snaze dopnout se na správný směr na Brno.
„Ty vole, to je kus!“ zvolal Zlom a všichni se, jako vojáci základní
služby, co neviděli dva roky ženskou, otočili tím směrem.
„Jasně se řeklo se bez bab!“ uvědomili jsme si my ostatní základní
zásadu a jako poslušní vojáci základní služby, nadopovaní bromem,
odvrátili zpět své pohledy.
Krásné boky a úžasné křivky podpořené nádhernou minisukní nám zmizeli
z pohledu. Nedá se nic dělat, zásada je zásada!
Když jsme se objevili před nástupištěm, vzbudili jsme u všech
přítomných úsměv.
Nejvíce se za břicho popadal výpravčí: „Kam s tím šrotem,
chlapci?“
„Na Brno!“ zazněla jasná odpověď vyznačující směr budoucí naší
trasy.
V tu chvíli, ještě před chvílí vysmátému výpravčímu zmrzl úsměv na
rtech.
„Do vlaku se tolik starých kol přece nevejde!“
„Tak nám vypravte dobytčák, nám je to jedno, ale do toho Brna se dostat
potřebujeme!“ zahučel nasupěně prezident plečkařů Pepíno, dopil pivo a
stoupl se svojí výškou stopadesáti pěti centimetrů vedle obrovitého
plečkaře Golema se svými dvě stě čtyřmi centimetry.
Golem se s výrazem boxera před rozhodujícím mistrovským utkáním
zamračil na výpravčího. Ten nasucho polk a jen tak pod nosem zahučel:
„Jestli se tam nějak vejdete , tak si klidně jeďte“
A vešli jsme se! Nastupování a nakládání kol trvalo asi tak dlouho,
jakoby stěhovali zoologickou zahradu i s krmivem a klecemi. Když už se
zdálo, že jsme všichni, zaúpěl Goriš: „Doprdele, já jsem si na
nástupišti zapoměl Dařbujána!“
Sebral oranžovou plyšovou opíci z lavičky na níž nikdo neseděl, protože
Dařbuján byl tak opelýchaný, že s jeho šňupáku, obvázenému izolepou
každý štítil. Každý plečkař má povinnost mít sebou na Plečkyádě
nějakého plyšáka a starat s e o něj. Goriš toho svého, i přes
nakakující minuty zpoždění nakonec zachráňuje.
Už při nástupu jsme si všimli průvodčí. Asi třicetiletá energická
žena na nás pokřikovala celou dobu naší nakládky. Teď nás nahání po
vlaku. Jsme rozloženi po celé soupravě. Bohužel lístky má jenom jeden
z nás. Bohužel momentálně nevíme kdo.
„Kluci, hernajz, už mě nerozčilujte a ukažte mi lístek, nebo vás
vyházím z vlaku i s těmi koly!“
„Pěkná baba, zvlášť když se rozčiluje,“ pronáší Paisek zanlecky a
vzápětí se začervenal, neboť si uvědomuje, že opět porušil, ač jen
okrajově, jedno z nejzákladnějších pravidel – Bez bab!
„Hoši, budeme za to dávat trestné body, takto to dál nejde!“ promluvil
prezident a všichni svorně přikyvují, aniž by si uvědomili, že
průvodčí je stále ještě tady.
„Tak co bude s těma lístkama!?“ zavrčela.
„Nešlo by, že by s námi mluvil, průvodčí jako muž?“ naznačuje
diplomaticky prezident Pepíno, „přece jenom je ta naše akce jednou bez
bab…“
Ale rychle vycouval, protože krásná dáma s kaštanovými vlasy ze začíná
velice rychle měnit v protivnou fúrii: „Jestli okamžitě nedostanu do ruky
vaše lístky, tak si na nejbližší zastávce vystoupíte!“
To už přestává být sranda. Dohadujeme se rychle, kdo vlastně lístky má.
Když už se nakonec zdá, že nikdo, tak je nahmatám v kapse já. Na
poslední chvíli.
„Podle předpisů máte mít na rukou rukavice, když berete cizí lístek do
ruky!“ probral se z dřímoty malátný Golem zrovna ve chvíli,
když je průvodčí procvakávala. Okamžitě jsme na něj skočili a začali
mu zacpávat tu jeho velkou nevymáchanou hubu. Přitom se nevině usmíváme na
paní průvodčí, ve snaze zachránit již tak vyhrocenou situaci.
"Takové problémy by chlap nikdy nedělal,“ zavrčel ještě ten náš obr,
ale to už dáma v modré uniformě naštěstí neslyšela, nebo alespoň
dělala, že neslyší.
Cesta je dlouhá a průměrný plečkař dlouho nevydrží jen tak nečinně
sedět. Přibývající vypité flašky od piva (strašné horko – snad tu
topí i v létě) a na ve dle sedadlech posedávající studentky
nenechávají nikoho klidným.
„Hoši to jsou bejsbalistky, opravdové bejsbalistky! Rozumíte, tvrdé baby,
čili vlastně skoro jako chlapi!“ říká Zlom, o kterém je známo, že bez
ženské nevydrží ani pět minut a tutíž je pro něho každá Plečkyáda
neskutečným peklem.
Šéf Pepíno se zamračil, ale než stačil znova zopakovat pravidla systému
Bez bab, zvolá Zlom směrem k druhé půlce vagónu, obsazenému samými
mladými děvčaty: „To je náš prezident!“
Holky se obdivně otočí ze sedadel a Pepíno jen naprázdno polkne: „Takže
výjímečně do Brna ruším pravidlo Bez bab!“
Za chvilku jsme již rozesazeni, někteří přímo vklíněni mezi, mezi mladé
sportovkyně. Jedou ze zápasu a tak si zkoušíme ty jejich přilby a
bejsbolové hole. Zavoněla slivovice a komunikace se rozjíždí na plné
obrátky. Holky dostávají informace o tom, co je to Plečkyáda a Plečkaři
na oplátku zase základní pravidla o bejsbolové hře. XY nabízí volná
místa na svém dvojkole, Bubla, aby zapůsobil předvádí svoje oblíbené
číslo, krákající poraněnou vránu a Zlom dokonce jedné z dívek již
slibuje manželství až za hrob.
„Nenaděláme si fotky jako bejsbolisté?“ navrhuje Pajda a už začíná
poletovat po vlaku s přilbou na hlavě s holí v ruce jak skinhead na
romském bále. Zrovna naznačuje jak odpálí míček, když dveře soupravy
otevře průvodčí a jen tak, tak stačí hlavou uhnout.
„Vystupujeme! Brno – hlavní nádraží!“ řekne s povzdechem a
z jejího hlasu je cítit určité uvolnění.
Dvojnásobný čas toho, jak dlouho jsme kola nakládali do vlaku, je jejich
vykládka. Naštěstí je tady konečná, takže už si nás nikdo nevšímá.
Kromě tedy skupinky, která se k nám blíží s nějakým transparentem. Je
to Dušan, plečkař z Brna a zainteresoval svoje rodiče i s tchánem, aby
tak uměle vytvořil uměle uvítací dav.
„BRNO VÍTÁ PLEČKAŘE!“ hlásá velký ručně malovaný nápis na
transparentu.
Lidi kolem nás se zastavují a hledí co je to za davové šílenství ve
starých úborech a ještě na starších kolech. Zastavila se u nás
i početná skupina holek, našich bejsbolistek.
„Toto je bez bab!“ vykřikuje Dušan neznalý poměrů ve vlaku.
Všichni přikyvují ale myslí si o tomto, snad běhen chvilky snad
tisíckrát porušeném pravidle, svoje. To ještě netušíme, co nás během
dalších několika dní čeká a kolik trestných bodů každý nasbíráme. Ne
nedarmo se v jedné známé písničce zpívá: „Brno je zlatá loď, za
děvčaty z Brna choď…“