PRAPLEČKA – LEGENDA O NEJSTARŠÍM KOLE SVĚTA

15.srpen 2004 – odpoledne
VČELARY- Morava – Česká Republika-lokalita Čupy

Na vesničku Včelary na jihovýchodní Moravě praží nemilosrdné prázdninové slunce.Tropické teploty trápí celou střední Evropu a tak stavební stroj s bagristou vyjíždí na staveniště za vsí až v pozdním odpoledni. Až teprve ve chvíli, kdy se ohnivá koule těsně dotýká nedalekých hřebenů chřibských lesů.
„Jeď podle té lajny!“, řekl stavbyvedoucí a rypadlo těžkého bagru se zakouslo do země. Pod povrchem zeleného koberce z drnů začíná odkrývat jílovitou zeminu. Hlína se drobí a okraje podél lajny spadávají zpátky do vyrytého okopu. Bagrista si mrzutě mne neholenou bradku a jeho oči jen občas sklouznou pod rameno stroje. Tu však cosi skříplo a nějaký předmět se vysmekl mezi zuby rypadla a sjel zpátky do okopu.
„Zatracená práce, zase nějaký šutr, no to mi ještě tak scházelo!“
sestupuje ze stroje a jde se podívat na problém zblízka.
„Franto,“ křikne na kolegu opírajícího se opodál o lopatu, „to jsi ještě neviděl!“

15.srpen 2004 – večer
VČELARY
„Tak co pane doktore, už tušíte o co může jít?“
„Chlapi, hlavně tu s ničím nehýbejte, ještě se tady budeme muset trošku poohlédnout.“
Bagrista si vztekle odplivl, zamyká stroj a odchází po svých. Vědec Dr. Šipka a jeho kolegové, vědečtí pracovníci opatrně vytahují jakousi prohnutou železnou tyč se dvěmi plochými kameny na koncích.
„Tedy, tak dlouhou kost jsem jaktěživ neviděl, pane doktore, už víte komu by mohla patřit?“
Vědec však mlčí. Jakoby nevěřícně hledí na nález a nevnímá okolí.
„Hlavně opatrně, chlapci, hlavně opatrně!“ promluví konečně, ale jeho hlas je roztřepaný a vědec se chvěje po celém těle.
Dosud neidentifikovaný předmět mizí ve vystlané bedně a je naložen do speciální dodávky. Muži ještě obtáhnou páskou celé okolí a odjíždějí s tou věcí kamsi pryč.

16. srpen 2004
PRAHA – Výzkumný vědecký ústav
Ztemnělá místnost vědeckého pracoviště. Od stropu září kužel světla a osvěcuje střed místnosti. Dopadá na pracovní stůl, na němž leží již očištěný a zakonzervovaný nález. Dostal pracovní název PRAPLEČKA. To podle spolku Plečkařů – místních cyklistických nadšenců na starých kolech, kde se prakolo našlo. Je nyní obstoupen dokola několika odborníky. Jakoby vědomi si toho, co za neskutečnou věc před nimi leží, mlčí. Tu se však jeden z nich otočí na doktora Šipku a pološeptem řekne: „Pane doktore, nechci být špatným prorokem, ale pokud se předběžné výsledky potvrdí, máme před sebou, dle všeho, dosud nejstarší dopravní prostředek světa!“
„Prabicykly můžou mít souvislost také s dosud nejasným vyhynutím mamutů, nemyslíte, pane doktore?“ vyslovují dychtivě vědci další úvahy.
„Nedělejme přátelé, unáhlené závěry,“ zklidňuje tok myšlenek vědec, „pozítří odlétám s našim nálezem do Londýna. Tam by na něm měli pracovat největší světové odborné kapacity. Až teprve po jejich expertíza budeme moudřejší. Paní Novotná, zařiďte prosím, ať je všechno připraveno na cestu. A hlavně pamatujte, že Praplečce se během transportu nesmí nic stát!“
„Pane doktore, máte přece naplánovanou zaslouženou dovolenou s rodinou u moře.“
„To počká, pokusím se to manželce nějak vysvětlit.“
Žena v brýlích s tlustými skly kývá hlavou jakože rozumí a ještě za zády vzkřikne na doktora: „A co mám vzkázat těm mladíkům, v jejichž vesnici se to našlo?“
„Základní nákresy a fotografie z místa nálezu jim zašlete. Prý chtějí Praplečce vystavět nějaký pomník, či co?“ usmál se a zmizel v dlouhé chodbě.

V té době doktoru Šipkovi zcela vymizely myšlenky na dovolenou s rodinnou. Před očima měl jen ten železný rám, tu úžasnou kostru spojující dvě kamenná kola. Jeho představy se stále více vracely do doby tolik let vzdálené, do doby neolitu…

NEOLIT – 2 000 let před Kristem
Dnešní střední Evropa
Osada pralidí je dnes téměř opuštěná. Muži odešli na lov, aby bylo jídlo na přicházející zimní období. Ženy se potulují po lese a sbírají plody, které příroda nabízí. Jen jediný muž, sedí u doutnajícího ohně. Občas mu sjedou oči na čadící uhlíky, chvílemi zpozorní, když se něco šustne v křovinách obestupujících vesnici. Jsou to však jen neposední ptáci, šplhající ve větvích. Hlídač musí být ale stále obezřetný. Doba je zlá a nepřátelské kmeny kruté.
Zdá se, že muž nad něčím dlouho přemýšlí. Občas vezme do ruky kus pokrouceného železa. Někdo z lovců z něj chtěl včera ukovat celokovový oštěp, ale nepodařilo se mu to a tak zmetek odhodil. Hlídač teď přemýšlí k čemu by se tak hodil? Stále něco ryje do písčité země. Spojuje nákresy. K železu přidává dva kameny. Kdyby je dal na jejich konce, tak by se to monstrum mohlo celé hnout dopředu. Kolikrát jen viděl, když se bohové zlobili a vystřelovali balvany z nedaleké sopky do vzduchu, jak se koulejí z kopců dolů. Valili se sami, bez cizí pomoci. Stejně tak by se mohlo dopředu sunout i nově vznikající monstrum…!
A tak vzniká, aniž by si to uvědomil, první dopravní prostředek světa. Zatím jen v hlavě, náhledově. Ale nebude to dlouho trvat a opracovaná kamenná kola dají celý vynález brzy do pohybu. Ze stehenní kosti mamuta se stanou řídítka a kamenné sedátko poskytne pravěkému lovci dokonalé pohodlí. Jízda na něm nebude nijak valná. Půjde to těžce a nemotorně. Nakonec pralidé zjistí, že tento samohyb je pro ně těžký a nepoužitelný. Zanechají jej nakonec odložen bez povšimnutí.
Přesto vznikne vynález, který zrychlí pohyb člověka hnaný jeho vlastní silou. Vynález, který posune lidstvo o pořádný krok dopředu. Vynález, který bude na tisíce let ukryt v zemi, než konečně po mnoha a mnoha letech znovu spatří světlo světa.

21. 5. 2005
VČELARY – odpoledne
U hřiště „Na luži“ začíná být pěkně živo. Cimbálová muzika to rozjela ve velkém, když se na prostranství vřítilo koňské spřežení s bryčkou. A za ním následuje dlouhý průvod cyklistů na historických kolech, v dobových kostýmech. Vznešenost samu představují vysoké kostitřesy. Hned za nimi, v dýmu a za velkého rachotu, přijíždí staré kolo s přídavným motorkem. Pán v kožené kukle a dlouhém kabátě je jako vystřižený z filmu Postřižiny. A v dlouhém průvodu další a další elegantně vzhlížející dámy v letních šatičkách s krajkami a gentlemanové v kloboucích a černých svátečních sakách.
Kočí v kroji zastavil přímo u zahaleného pomníku na žulovém podstavci. Z kočáru vystupuje starosta a k pásce přivádí dva naše nejslavnější cyklocestovatele. Lucku Kovaříkovou a Michala Jona. Ti se stačili tak tak teprve nedávno vrátit ze svojí tříleté cesty kolem světa a chvíli nato se stanou kmotry nejstaršímu kolu světa.
Chvíle napětí, páska je rozstřižena a z tajemných tvarů sjíždí dolů bílé plátno. To pohodové odpolední slunce ozáří náhle unikát dosud nevídaný. Praplečka je v celé své kráse představena veřejnosti. První dopravní prostředek lidstva je náhle středem zájmu novinářů a televizních kamer.
Vědecký pracovník Aleš Kurkovský, který zde zastupuje vedoucího výzkumu doktora Šipku, omlouvá svého šéfa, že se nemohl této slavnostní chvíle zúčastnit. Musel totiž nečekaně odletět do Londýna na vědecké sympózium. Slova z jeho dopisu, prohlášení pro celý svět, zní však zcela jasně a zřetelně: Po všech expertízách můžeme jednoznačně prohlásit: PRAPLEČKA je skutečně nejstarším doloženým dopravním prostředkem světa!" Bouřlivý potlesk ztiší hymna v podání cimbálovky a za doprovodu všech přítomných Plečkařů.
Drobný incident se stává ve chvíli, když na scénu nabíhá se dvěmi družkami původní majitel celý v kůži a ověšen kostmi pravěkých zvířat. Kyjem se dožaduje navrácení svého majetku, svojí Praplečky. Pořadatelé jeho divokost zklidňují několika štamprličkami domácí slivovice. Je po nich nakonec natolik povolný, že se nechává s přítomnými u Praplečky i vyfotografovat.
Lucka s Michalem sází do země památný strom, trnečku – symbol zdejšího kraje. Až dozraje, bude z ní dobrá kořalička Praplečkovica.
Následuje beseda s kmotry- cestovateli, o jejich cestě kolem světa. Nabitý sál kulturního domu lačně hltá odpovědi dvou hrdinů, kteří sami, na kolech „natěžko“ projeli všemi kontinenty. Pro pořadatele je velice těžké tuto živou besedu vůbec ukončit.

21. 5. 2005
VČELARY – večer
Slavnostní den přechází postupně v uvolněný večer plný zábavy. Je ukončen velkým Plečkařským bálem s muzikou. Podává se pravý mamutí guláš z řídítek, chlazené pivečko a nechybí tu ani košt slivovice s kvalitními vzorky trnkového moku.
Udělují se památná plečkařská vyznamenání. Jako jediná žena ho získává spolu s Michalem i cestovatelka Lucie Kovaříková. Za to, že jako vůbec první Češka objela svět. Aby ale zapadla mezi ostatní muže-Plečkaře, musí splnit jednu podmínku a tak si navléká pod sukni pruhované trenýrky.
Na pódiu se objevuje Tombolář se svým speciálně upraveným šlapacím strojem a vytáčí bohatou tombolu. První cenou se stává staré rezivé kolo – plečka. Patří k ní i oficiální pozvánka na letošní Plečkyádu.
Vrcholným číslem je vystoupení dravých kankánových tanečnic. Dlouhé krásné nohy vystřelují z pod červených sukní a sál se nadšením otřásá v základech. Taneční soubor Plečkařice byl založen u příležitosti odhalení pomníku a má mezi obecenstvem neskonalý úspěch.
Po půlnoci se všichni přesunují k pomníku. Když polykač ohňů předvádí své profesionální umění, Praplečka ožívá v září plamenů.. Možná tak jako kdysi, když si své prakolo, po lovu na mamuty, pračlověk opřel v jeskyni o stěnu. Plameny vrhají odlesky na nejstarší bicykl světa. Ten stojí pevně na svém pomníku a bude už navždy připomínat tuto slavnostní chvíli.