BESKYDY

HORY PLNÉ POKLADŮ A POHANSKÝCH

BOŽSTEV===== NA ZÁMČISKO Když vyšlapu nahoru k přehradní nádrži Bystřička, rozprostře se přede mnou pohled na vodní plochu obstoupenou břízkami a obleženou dokola horami. Cyklista v přilbě na červeném horákovi na břehu pode mnou se zaujetím sleduje jakési hemžení na protějším břehu. Ve velkém kempu se tam konají, dle povyku nějaké závody. Hudba vyhrává z amplionu na plné pecky a občas do toho kdosi zahuláká z megafonu. Tento neklid moc netěší rybáře, kteří se neposedně vrtí na stoličkách a mají obavy z toho, aby jim ti podivočenci nepoplašili ryby. Do restaurace při hrázi se pomalu soukají první rekreanti aby si po ránu dali nějakou tu gulášovou polívčičku, či uzenou klobásu. Jejich vůně se táhne až sem ke mně, ale já jsem si už nějaké konzervy nakoupil dole ve vsi v potravinách. Chci totiž v klidu posnídat na hradě Klenově. Postupuji k vrcholu Zámčisku, jak se mu tady říká. Kopec je protkán mnoha jeskyněmi a tunely a v nich se prý nachází obrovské poklady bohatého řádu temlářských rytířů. A co v této hoře neukryli rytíři, to sem dle legend a pověstí zahrabali zbojníci. Těch se v tomto chudém a drsném kraji pohybovalo po horách nemálo. Mlčící pískovec prostupuje vrcholem hory a netváří se nijak, že by chtěl vydat něco ze svého bohatství. V dávné době kopec poskytoval svým obyvatelům bezpečné útočiště. Vystavěli na něm skalní hrad, pravděpodobně celý dřevěný. Dle archeologických výzkumů byl násilně vypálen. Dnes tu však po něm není ani památky. Husté jehličí konečky větví zametá ve větříku jeho stopy.

TVRDÝ ŽIVOT
Rozprostírají se přede mnou zalesněné vrcholky kopců a pod nimi zelenavé pastviny táhnoucí se do údolí k říčkám a horským potokům. Na jejich šťavnaté trávě plné bylinek se spokojeně popásávají ovečky a krávy.
Ve Valašské Bystřici mě do nosu zasáhl silný zápach koní. Krásná těla na dlouhých nohách postávají vzadu za hospodou ve velké ohradě. Koně tady na Valašsku dodnes sehrávají nenahraditelnou úlohu jako nepostradatelní pomocníci v těžko přístupných kotárech. I tady tu hromadu borových klád při boční cestě z lesa přitáhla jistě tato šlachovitá zvířata.
Zadýchávám se, když šlapu do kopce a díky serpentinám se přede mnou otvírají nedozírné pohledy do tohoto drsného kraje. Dřevěné chalupy na stráních, s přilehlými hospodářskými budovami, dávají jasně najevo, že i tady v horách pulzuje život naplno.
Značky podél silnice nabádají motoristy, aby si daly řetězy a odbočky sjezdovkám prozrazují, že tady bývají zimy kruté, ale pro lyžaře jistě veselé. Když napadne sněhu po hlavu, zakutají se valaši do svých dřevěnic, zatopí dřevem natahaným k chalupám dolů z hory, vytáhnou ze spíží pálenku, kus uzeného špeku a vydrží tak až do jara.
Dnes to však naštěstí na sníh nevypadá. I když jsou mraky těžké a šedivé, je docela horko. Zastavil jsem na kopci. Vítr pěkně profukuje a pode mnou se rozprostírá starodávné městečko Rožnov se svými kostelními věžemi. A nad ním nádherné Beskydy. Kopečky, jejichž špičky, jemně uhlazují nebeští beránci, se táhnou podélně až kamsi za nekonečný obzor. Jen na chvíli poodhalí svoji celkovou siluetu, aby se v mžiku ztratily v tajemném oparu. A mezi nimi, jakoby průstřely z nebe, srší ohnivé čáry na celý tento tajemný valašský kraj. Hory plné pokladů a tajuplných zákoutí mě vyzívají abych si to s nimi na svém bicyklu rozdal. Spouštím se tedy radostně dolů, vstříc tomuto kraji. Dostávám se tak až na rožnovské náměstí, kde pulzuje běžný každodenní život. Spěchající bezejmenné tváře Rožnovjanů, mě míjejí stejně tak, jako já míjím je. Původní obyvatelé přišli z daleké Transylvánie a sebou si přitáhly stáda ovcí. Vyrubali lesy, vytrhali ostré a nepřístupné maliní a ostružiní a na volných prostranstvích založili pastviny. Chudý kraj ožil dřevěnými chaloupkami prostých, ale drsných Valachů.

ŘEZBÁŘI Když se u vchodu do Valašského muzea v přírodě domáhám, aby mě dovnitř paní pokladní pustila i s kolem, že si jej nemám kam dát, rezolutně kroutí hlavou. „Je to můj nejlepší přítel,“ vysvětluji „a tak jej přece i s brašnami nenechám tady venku, kde se motá spousta lidí!“ Nechápe to, je neoblomná. A tak oslovuji paní v jednom z domků naproti přes silnici, kde si moje kolečko můžu ve dvoře nechat. Do skanzenu se chci dostat stůj co stůj. Dnes se tu zrovna koná další ročník setkání řezbářů Hejův Nožík. Na počest Josefa Heje, valašského lidového umělce, který při pasení ovcí vytvářel figurky z větviček měkkého dřeva. Po celém areálu je to poseto stánky, v nichž vystavují lidoví tvůrci své výrobky. Pasáčci ovcí, muzikanti, sedláci, domácí zvířata. To všechno jsou figurky, které v celku povětšinou vytvářejí lidové betlémy. A taky kříže, madony a loutkové figurky z říše pohádek. Stačí jen zatahat za provázky a dřevo v podobě krále, ježibaby, anebo, třeba čerta, ožívá. Je krásné vidět jak se ostré dlátko zarývá do lipového dřeva jako do másla a z kousku prkénka, jakoby ze zakletí vystupuje lidská postava. „Vyřezávat se učím sám,“ říká celkem mladý klučina, u něhož mě figury zaujaly nejvíc. Třeba ten Svatý Václav se štítem, svírající v rukou kopí. „Tak toho jsem dělal podle obrázku a ani se neptej kolik hodin mi to trvalo!“ směje se a už se znova sklání nad malou ovečkou, která až bude hotová, se nebude muset stydět, za své anatomické tvary. Tento mladý umělec totiž své řemeslo zvládá na jedničku. Celá ta atmosféra zapadá do skanzenu dřevěných staveb, doplňovaná zvukovou kulisou právě kolem procházejících hudců. Hned za kostelíkem se nachází Valašský Slavín. Kovové i dřevěné kříže, sochy plačících andělů. Náhrobky slavných rodáků, umělců a spisovatelů. Nacházím mezi nimi i slavného sportovce a běžce, který ve své době celému sportovnímu světu vytřel svými výkony zrak: Emila Zátopka. [* cms:2731 ] MÝTICKÁ HORA Už na mě čeká. Jakoby se těšila na to až se jej pokusím pokořit. Avšak je na omylu, nejedu k ní napřímo, ale hlavním tahem se vytahuji na Frenštát, abych pak před ním odbočil na podhorskou obec Trojanovice. Ano, mluvím a myslím přitom na horu Radhošť. Ač nikoliv ne největší tak určitě nejznámější vrchol Beskyd. Blížím se k hoře opředené bájemi a mýty. Nevyšlapu ji však jako opravdový cyklista, ale nechám se na ni potupně vyvést, jako spousta dalších rekreantů. Obsluhující chlápek lanovky Ráztoka mě pověsí kolo na hák, já si přehodím těžké brašny jak velbloud přes rameno. Trochu to poskočí a již se vznášíme pár metrů nad zemí. Průsekem mezi lesy se to v sloupoví vždy zhoupne a já s obavou chytnu kolo, aby nesletělo. Ale to drží dobře. Zalesněné Beskydské kopce s nádechem tmavozelené barvy se dostávají do úrovně mých očí. Od severu se postupně ztrácí velké město Frenštát a vyšlapané nitky cestiček pode mnou jsou protkané sem tam se loudajícími turisty s batůžky. Je doba zrání borůvek a tak se zastavují u keříků a vyhledávají s chutí ty drobné fialové plody přírody. A já s kolem pomalu vystupuji bez jakékoliv námahy stále výš a výš. Jsem nahoře. Kolik jen lidí se tu v tom prostoru Pusteven motá! Stánky s cetkami a klobásami se táhnou až podél cesty k Radhošti. V dávných dobách byl tento hřeben téměř neprostupný. Tam kde se dřív ostré šlahouny maliní zaplétaly do kotoučů neprůchodných ostnatých drátů, je dnes široká kamenitá cesta plná, oběma směry, pendlujících výletníků. Dostávám se konečně k soše boha Radegasta. Jak jsem se na něj jen po letech těšil. Vzpomínám, když jsem k němu šel poprvé. Jako malý školáček jsem svíral maličkou ruku v otcově, když nám mrazivý vítr foukal do lící ledové zmrazky. A pak se před námi objevila socha pohanského boha s maskou býka. Na ten zážitek nejde zapomenout. Dnes tu stojím i s kolem a nemám šanci se u něj vyfotit. Bůh je v jednom kuse obklopen turisty. Zrovna teď na něm pózuje snad deset motorkářů v kožených oblecích s přilbami v rukou. Všímám si dvou starších manželů. „Bež si tam stoupnout, já tě u něj vyfotím“ nutí on ji. „Nikam nejdu!“ frfle ona, očividně celkově znechucená z celého sobotního výletu. „Jak chceš,“ říká on , „když tam nebudeš ty, vyfotím si jinou hvězdu“, a cvaká spouští ve chvíli, když si tam stoupla nějaká mladá dívka jen tak v opalovačkách. To už je zase také špatně, když mu jeho manželka znovu brble, proč fotí nějakou úplně cizí ženskou. Chudák, docela jej lituji. Kdo se zrovna nefotí, je u stánku s pivem. A davy lidí s batůžky, nebo jen tak s igelitkou na svačinu, se „převalují“ sem a tam. Hledím přitom do tváře Slovanského boha a marně hádám co si o nás myslí. Asi jsme mu k smíchu. My stále se nesmyslně BŮH VÁLKY A VÍTĚZSTVÍ Kdo to vlastně byl ten Radegast. Při vyslovení toho jména jde po zádech mráz. Bůh slunce, pohostinnosti, ale také války a vítězství. Modla, před níž se klaněli naši předci a uctívali ji. Vystupovali k ní o svátcích letního slunovratu a přinášeli dary. Socha byla prý tady na Radhošti ukrytá v podzemí v nekonečné spleti tajemných chodeb. Celá ze zlata, s býčí hlavou a ostrými rohy jako smrtícím kopí a v ruce dvousečná sekera. S příchodem křesťanství do našich zemí byly symboly pohanských bohů zatracovány. Radegasta vystřídal kříž a samotnou sochu prý nechali vyvrátit oni dva slavní zvěrozvěstové, Cyril a Metoděj, bratři ze Soluně. Jejich bronzové sousoší, zmodralé beskydským podnebím, stojí opodál na samotném okrajovém hřebeni hory. Na místě, kde staří Slované pořádali své pohanské slavnosti. Ty se tu konaly i nadále, měli však již jinou podobu. V místě poutního místa byla vystavěna a roku 1898 vysvěcena kaple. Její kopule dnes jako strážný maják vévodí celému širokému okolí. Stahuji se bokem hory k smrkovému porostu. Ulehám do trávy vedle bicyklu, přivírám oči, nasávám čerstvý horský vzduch a nechávám se unášet tou pravou valašskou scenérií. Je tu krásně, ale na můj vkus docela živo. A navíc co je valašského na tady tom červenobílém vysílači s jakousi obrovskou boudou přistavenou k němu? Při zpáteční cestě míjím horský hotel se zářivou červenou střechou a až tam vlevo na stráni poznávám alespoň částečně pravou tvář Beskyd. Voňavými bylinkami a planými keři se propásává stádečko oveček. Pobíhají sem a tam v teritoriu ohraničeném ohradou. Je jim v tom chundelatém šedavém kožichu asi stejně horko, jako pastevci, krčícímu se tam dole za keři v malém neprostorném stanu. Dávám si v jednom ze stánků gulášovou polévku. Hliníkovou lžící zkoumám její řídký obsah. Deset procent pravé gulášovky, kterou tvoří převážně hovězí šlachovité kousky masa. Zbytek, devadesát procent tvoří teplá voda. Ale na prodavače se nezlobím. Tolik lidí a každý má hlad a kšeft je přece kšeft. A navíc by na moji výtku asi ani neměl čas. Inkasuje právě od malé holčičky sumu drobných za předražené želatinové bonbóny. Suchý chleba tedy zředím ještě zteplaným pivem a sjezd dolů z kopce serpentinami je provázen šploucháním ošizeného žaludku. Kolem mě sviští vítr a mě napadají myšlenky, že příště naplánuji trasu Beskydami úplně jinak. Cestičkami a chodníky, kde potkám spíše než člověka, plachou srnu a nebo spatřím stín zatoulavšího plachého rysa. [* cms:2732 ] OHNÍČEK NA ROŽNOVĚ Vracím se a můj cíl je zcela jasný. Když se znovu ocitnu v Rožnově, přejedu kdesi za bytovkami zdobenými barevným prádlem mostek s řekou Bečvou, dostanu se k širokému chodníku. Ten mě prudkým stoupáním vyvede až nahoru do přítmí lesa. Letmým pohledem se rozloučím s městem tam kdesi v údolí řeky pode mnou Jde to s kolem těžce, ale vím, že až se tam vyšplhám, dostane má cestovatelská duše pokoje. Zatracený klacek, který mi málem přelomil přehazovačku je poslední záludnou překážkou v přístupu k hradu Rožnovu. Val obtáčí kopec a zpevněná kamenná brána vítá svého dnešního nocležníka. Brzy nacházím místo k ubytování. Uprostřed bývalého hlavního nádvoří je ohniště. Pár větví kolem mě doslova nutí, abych vyšmátral odkudsi ze dna brašny sirky a plamínek na malém dřívku po chvíli ozáří celý prostor. Oheň prodloužil stíny a všechno je tu najednou tak strašidelné. Ustrašenýma očima sleduji prostor a snažím se mezi zvuky praskajících dřívek rozpoznat případné nebezpečí. Naslouchám, zda-li jsem tu skutečně sám a jen vzdálený štěkot psů mě nechává klidným. ZKAMENĚLÁ PANNA Zubaté stěny, jako kamenné přeludy vystupujících ze země. Jeden ze šutrů tu však již nestojí. Měla to být zakletá „Zkamenělá panna“. Když byli majitelkami hradu dvě urozené krásné sestry šlechtického rodu Berta a Jita. Kdejaký rytíř se ucházel o jejich ruku. Obě se však zamilovali do jednoho, Kuna Z Kunštátu. Ten si vybral, a na svůj hrad odvedl starší Bertu. Usadil se s ní a měl s ní tři syny. Jita na Rožnově však zanevřela na celý svět. Po nocích chodila za měsíčního svitu kolem svého sídla a sbírala byliny, z nichž vařila různé lektvary. Okolí se jí bálo a povídalo se o ní, že z nešťastné lásky zešílela. Ona však žila v tajné touze po Kunovi a jednoho dne se na Kunštát vypravila. Její sestra ji přivítala s velkou radostí, netušíce, jaká zloba v Jitině duši se bouří. Při společné večeři nenápadně nasypala Kunovi do poháru s vínem jakéhosi lektvaru. Když pak druhého dne odjela domů, neměl Kuno pokoje. Stále myslil na Jitu a to natolik, že se po třech těžkého snění opustil svoji rodinu a přijel za ní na Rožnov. Jita ho přijala, byla však k němu ve svých citech stále chladná. „Co tě trápí, má milá?“ ptal se jí její milenec. „Nebudu mít pokoje a s tebou šťastna, dokud tvoje rodina bude živa!“ prohlásila. Očarovaný Kuno nemeškal, vsedl na koně a dojel do svého panství. Chlapci, když jej spatřili, chtěli otce radostně uvítat, ten jim však setnul hlavy. Spatřila to Berta a hořce zaplakala, až by i kámen změknul. Uvědomil si náhle Kuno co provedl. Smrtonosným skokem, vrhl se nešťastník z hradeb svého hradu dolů do údolí. Šílená Berta skočila za ním, stačila však ještě svoji zlou sestru proklet. Ta se změnila v kámen a noc co noc obcházela svůj hrad a úpěnlivě sténala. Otřásl jsem se strachem, když jsem si vzpomněl na tu hroznou rodinou tragédii. Víčka se mi přivírají a já jsem rád, že už tu Zkamenělá panna nestojí. Pastýři časem sochu odstranili a od té doby byl na hradě Rožnově klid. Stejně takový jako právě tuto krásnou letní valašskou noc.

Tuto a další povídky a tajnosti o starých hradech naleznete v nové knize Ivana Křemečka „NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM“, kterou si můžete přes tento web zároveň také objednat.