NETEN – aneb

Ten co nikdy nejel na kole a ten co nikdy nespal venku=====

Když už je počítač naplněn veškerými informacemi a připraven k odeslání, obrazovka ztuhla. Úplně a nadobro! Zkouším známé triky jako restart, poté už zoufalé opravy amatéra typu bouchání pěstí do mašiny. Výsledek ale žádný. Veškeré podklady k mojí nové připravované knížce Na toulkách s kreslířem, co jsem tolik bezesných nocí připravoval a které už vlastně byly téměř hotové a připraveny k odevzdání, zmizely. Mrazí mě při pomyšlení co se stane, pokud se strojovna nerozjede. Napadá mě jediná spásná myšlenka – můj kamarád a věčně zaneprázdněný počítačový expert Radek! „Člověče, co jsi s tím dělal, to je úplně mrtvé!“ vynesl nad krabicí plnou drobných součástek. „Já nevím, já jen vím, že musím příští týden odevzdat podklady knížky do tiskárny,“ zakuňkám smutně. „Myslíš, že na to mám čas?“ kroutí nešťastně hlavou on. „Myslím, že nemáš, ale já už taky ne,“ kroutím nešťastně hlavou já. „Jedině tak po večerech, že bych se na "Už je večer!“ namítám já a přináším k pracovnímu stolu flašku slivovice a něco k zakousnutí, „předpokládám, že jsi ani v tom tvém pracovním nasazení ani nevečeřel?“ „Já jsem díky práci nevečeřel ani nepamatuji!“ usmál se a v jedné ruce s řízkem a druhé se šroubovákem rozdělal počítač. Po dvou hodinách nějakých pro mě nepochopitelných „počítačových chmatů“ pronáší to, čeho jsem se bál nejvíc: „Je to špatné, Vypadá to tak na novou mašinu, to znamená všechno kompletně přeinstalovat, přetáhnout data.“ „Budou tam ještě nějaké?“ ptám se a myslím pořád na knížku a na hromadu těch hodin práce na ní.

A znova je tu další, už několikátý večer co jej Radek místo rodinného kruhu domova tráví zase nad mým ztuhlým počítačem.
„A o čem ta knížka vlastně je?“
„O ježdění na kole, o vandrování po starých hradech, o úžasných zříceninách, o tajemných nocích mezi jejich zdmi.“
„Proč to děláš? Tobě se doma špatně spí?“ diví se technik.
„Víš, to se těžko vysvětluje, to si musí člověk prožít! My jsme strašně zhýčkaní civilizací. Umíme žít jen u televize, jedinými výlety se stávají nákupy v supermarketu, kde košíky plníme nesmyslným zbožím. Takovým, které ve skutečnosti vlastně vůbec nepotřebujeme. A uniká nám přitom to krásné z čehož jsme vzešli. Takový ten přímí kontakt s přírodou.. Dovedeš si vůbec představit tu nádheru když po celodenním putování roztáhneš do vyhřáté trávy spacák a usínáš hluboko v horách mezi zubatými zdmi starého opuštěného hradu? Máš nad hlavou jen miliony hvězd a vnímáš jen to bezprostřední téměř hmatatelné ticho?“
„Nedovedu, já jsem venku nikdy nespal. Já spávám doma v posteli, ale povětšinou taky na služebních cestách po luxusních několika hvězdičkových hotelech. Nechápu tě, člověk, který z pohodlí prchá mezi staré neútulné a rozbořené zdi patří do blázince, – nicméně, počítač je, jak se zdá, v pořádku. Tu svoji knížku můžeš poslat do tiskárny!“

Druhý den se u mě můj zachránce zastavil znova.
„V pořádku, jede to!“ oznamuji mu s úsměvem, v domnění, že se jde pozeptat právě na toto.
„To je dobře, ale o to nejde, chtěl jsem se zeptat, nevzal bys mě někdy na ty vandry s sebou?
Víš, já jsem nad tím tak přemýšlel, já vlastně jen žiju z práce do práce, já nemám vlastně žádného koníčka.“
„A tak ses tedy rozhodl, že budeš cykloturistou?“ vytřeštil jsem překvapeně oči.
„Jo, – tak vezmeš mě krucinál někdy s sebou, nebo ne?“
„Klidně, ale máš ty vůbec nějaké kolo?“
„Ne, já na něm asi ani neumím jezdit, ale neboj, pořídím si ho, a všecko co k tomu potřebuju – musíš mě do toho zasvětit. Já vůbec nevím, co si vzít sebou?“
Během čtrnácti dní vyptávání a vysedávání nad stránkami s outdoorovým vybavením si Radek pořídil perfektně vybavené trekingové kolo a veškeré doplňky, přilbu, brýle, značkové oblečení, spacák, karimatku, stan – prostě to nejlepší, co by se dalo od technika očekávat Ze dne na den se z počítačového experta v bílé vyžehlené košili, vázance a lakýrkách, stal cyklovandrák – zatím však jen teoretik.

„A to jsi myslel vážně, když jsi mi říkal, že jsi venku v životě nespal? A jestli si dobře pamatuji, tak jsi také tvrdil, že bicykl jsi sedlal kdysi v dětství?“ ptám se, když už si to spolu premiérově šlapeme od Berouna přes Vráž, údolíčkem podél říčky Loděnice. „Jo to platí, ale neboj, nějak to zvládnu!“ „Tak to já ti teda dám správňácké indiánské jméno. Víš co, budu ti říkat : Ten co nikdy nejel na kole a ten co nespal nikdy venku!“ „Není to moc dlouhé?“; „Ovšem – ale výstižné!“ Nad hlavami se nám vypíná skalisko Svatý Jan a ranní slunce se těžce probíjí mezi stromy. Když vysvitne, je horko a Ten co nikdy nejel na kole a ten co nespal nikdy venku si sundává veškeré věci. Bundu, mikinu, košili. Sotva však zajede za zatáčku, kam sluneční paprsky nedosahují, opět si všechno obléká. Košili, mikinu, bundu, a lituje, že si ještě nevzal rukavice. Toto převlékání se opakuje cestou ještě několikrát. Když pak narážíme na mohutnější tok Berounky, kde je krajina otevřená a slunce nás svým svitem neopouští, jeho nekonečné převlékání naštěstí končí. „A kolik sis s sebou vzal triček?“ ptá se Radek. „Jedno.“ „No, myslel jme si to, ale jak se tak dívám na ty tvoje brašny, jak se ti to tam vůbec všechno vešlo?“ „Copak jedno tričko zabere tolik místa?“ „Já jsem myslel, jedno na jeden den,“ začíná se škrábat technik na hlavě. „Ty sis vzal na každý den jedno tričko?“ divím se. „Ne,“ odpovídá provinile, „já jsem si pro jistotu vzal na každý den ty trička raději dvě!“ přiznává a začínáme se oba trhat smíchy. A to ještě vůbec netuším kolik dalších věcí jeho nacpané brašny skrývají. „Doprkvančic, co tady dělá ten most?“ hledíme nevěřícně na betonové sloupy na nichž se prohánějí stovky aut. „To vypadá, na dálnici!“ „No jo, ale na mapě ji vůbec nemám. Tady tím krajem Českého krasu jsme měli přijet podél vody ke Karlštejnu! Počkat, jedině že“, zaváhám, když mapu otočím o 180°, „jedině, že jsme jeli úplně na opačnou stranu!“ „Jistě, jste v Berouně!“ potvrzuje starší paní obložená nákupními taškami. Stojíme před ní jak trdla, která zrovna vypadla z vesmíru. „Takže po hodině šlapání z bodu A , ve snaze dojet do bodu B, jsme se znova dostali zpátky do bodu A!“ podává Ten co nikdy nejel na kole a ten co nespal nikdy venku svědectví o svých prvních dojmech ze svého prvního vandru. „Na druhou stranu Berounky? Tak to musíte kolem nádraží, tam nad tím soukromým pivovarem je most.“ „Slyšel jsi? Pivovar! Tak to je paráda! Stejně jsi říkal, že se ti lepí suchem jazyk na patro,“ snažím se už konečně odpoutat od tématu na to, jak jsem mohl tak blbě zabloudit. Když pak chvíli na to stojíme na ostrožně na starodávném hradisku Tetíně, tak je jasné, že bychom litovali, kdybychom nezajeli. Řeka tvoří rokli a táhne se do široka v rozmanité pestré mozaice podzimně zabarvené přírody. Obcházíme kamenné šedivé linie hradeb obrostlé barevnou květenou. Šípkové keře jsou plné jasně rudých zářivých plodů. Líbezná krajina zašuměla, když nám kdesi pod námi zahoukal vláček a pak s ztratil za prvním skalním převisem. „Co na to říkáš?“ otáčím se na kamaráda. „No, podobnou krajinku mám na pozadí obrazovky svého monitoru, ale až teď je mi jasné, že ve skutečnosti je to daleko zajímavější. Ani jsme se nestačili pořádně pokochat a Tomu, co nikdy nejel na kolu a tomu co nikdy nespal venku zase zazvonil telefon. Za tu dobu, co jedeme už po několikáté. "Takto to dál skutečně nejde. Komu od teďka zazvoní mobil, platí tomu druhému pivo!“ dávám nekompromisní pravidla. Minutu na to k velkému překvapení zvoní mobil právě mně. Za necelou hodinu se vyzvánění ozvalo ještě několikrát. Ale to už pak jen mému parťákovi a soutěž skončila těžkým nepoměrem jedno mé trestné pivo k jeho šestnácti. „Víš co, já ten mobil vypínám a házím na dno brašny!“ rozhoduje se majitel neposedného telefonu. „Víš co, raději ho hoď přímo do Berounky, protože by pro mě tento vandr mohl skončit velice brzy v protialkoholické léčebně!“ [* cms:3709 ] Od Kodské jeskyně, ukryté hluboko v lese sjíždíme dolů prudkým padákem do Srbska. Rozpovídaný hostinský nám přináší na zahrádku výborný gulášek a k tomu neodolatelný zchmelový mok s bílou čepicí. Na tachometru sice nikde nic, ale ta pohoda, ten klídek to všechno vyvažuje. Vždyť není kam spěchat. Karlštejn připomíná německou okupační zónu. Ovlivňují to nejenom německy mluvící turisti, ale také cizojazyčné nápisy na obchůdcích s předraženým zbožím. Mohutný hrad se vypíná nad hlavami ale mi to stáčíme raději do lesů. Tady je pro nás příliš zbytečný humbuk. Od Dubu Sedmi bratří směřujeme k lomu Malá Amerika. Kola uzamykáme nahoře nad roklí a sestupujeme až k hladině. Nejsme tu sami.Svá těla tu svlažují čtyři trempíci. Dvě dívky a dva kluci. Trošku jsme je vylekali a zvláště holky jako vyplašené ještěrky sklouzly pod hladinu, aby skryla svá nádherná nahatá těla. Cítíme se tu jako narušitelé a tak to s očima na stopkách brzy balíme. Debata se teď stále točí kolem těch plných ňaďérkách té menší brunetky. „Já ti říkám, že to byly minimálně trojky!“; nemůžeme se dohodnout na velikosti toho, co jsme před chvílí viděli. Postáváme na okraji lomu Mořina, přezdívaného Mexiko. Političtí vězni, kteří si tu v tomto trestaneckém lágru prožili hotové peklo, mu neřeknou jinak, než Český Mathausen. V tomto komunistickém lágru se během let 1949 – 53 vystřídalo na dva tisíce vězňů. V nelidských podmínkách za týrání přísných komunistických dozorců museli lámat kámen a velkými kladivy jej rozbíjet. Dnes lom mlčí. Jakoby veškerá ta hrůza vyšuměla do vylámaných skalisek a špatné vzpomínky jakoby se utopily na dně probleskující hladiny. Spěcháme do vesnice, kde nás již čeká kamarád Martin s náhradním foťákem. Ten náš se nám podařilo nešťastně rozbít hned na začátku cesty, již v Berouně. Sedíme na lavečkách před hospůdkou. Klábosíme nad chmelovým mokem a nasáváme tu vesnickou atmosféru. „Ty jedna … píp, celý život se jen … píp, já tě ty … píp, zabiju, až se z toho … píp!“ „To by jsi mě prvně musel chytit ty … píp! Jsi vyžraný jak … píp!“ Na scéně právě se obtloustlý mužík se snaží dohonit opilou ženu, která ho provokuje. Je tak otylý, že žena si stále dokáže udržet ten třímetrový odstup. Jejich doprovodný dialog je tokem sprostých nadávek, které by se jen stěží daly publikovat a po kterých i nedaleká třešeň začíná znova do červena opukat. Netrvá to dlouho a během další půlhodiny se stáváme součástí jejich folklóru. Nějak se profláklo, že maluji a od té doby už fixu nepustím z ruky. „Stará tě zabije, až jí ty svoje malůvky na svém těle otiskneš do peřin!“ usmívám se nad zcela pomalovaným tělem jednoho z místních, „a nepomůžou ti ani ty podbízivé nápisy typu Maruško miluji tě jak prase!“ Je složité odmítnou za namalovaný obrázek místní specialitu: Žabí sperma. Přivírám oči a zelená s mlíčkem do kafe opouští navždy svoji štamprli. „Tak tohle jsou ty tvoje vandry?“ usmívá se Ten co nikdy nejel na kole a ten co nespal nikdy venku. „To bylo řečí o romantické přírodě a mezitím do sebe v začouzené knajpě se zarostlými domorodci lámeme jednoho poručeného panáka za druhým.“ „I toto je součástí poznávání mentality zdejšího kraje, ale neboj, za chvíli vyrážíme.“ Není to za chvíli, ale po půlnoci se konečně přesouváme nahoru k lomu. Hledáme nějaký nejzašší kout, abychom zůstali ukryti před zraky kontrolujících policistů. Stan stavíme vzadu ve vysoké trávě. „No jo, dnes máš, Ty co nikdy nejel na kole a ty co nespal nikdy venku, svoji premiéru.“ „To jo, ale to už mi nemůžeš přece říkat Ten co nikdy nejel na kole a ten co nespal nikdy venku!“ „To je fakt, budu ti říkat: Ne ten co nikdy nejel na kole a ne ten co nespal nikdy venku, – ale to si nemůžu niky zapamatovat, od teďka ti budu říkat Neten!“ Stojíme ve tmě nad roklí Velké Ameriky, která je pro místní trempíky přímo modlou. Kraj správných vandráků sice už ztratil svůj dobrodružný charakter. Davy zvědavců a návštěvníků zpřetrhaly to kouzlo romantiky. „Hagenééé!“ zařval jsem vší silou nad propastí a ten zvuk se s ozvěnou několikrát vrátil. „Co řveš? Já jsem přece Neten.“ „Neřvu na tebe, ale na Hanse Hagena. To je tajemný přízrak zdejšího lomu. Když prý partyzání v květnu 1945 rozprášili německé jednotky, ukryl se tento voják tady v těchto nekonečných štolách. Po léta prý škodil trempíkům. Nečekaně si vynořoval z tunelů a zákeřně přepadal jednotlivce. Ale kdoví, jak to ve skutečnosti bylo. Veškerá úmrtí, která se tady kdy stala, byla připisována na vrub tomuto německému vojákovi? Legenda, pověry, či skutečná postava? Těžko říct.“ [* cms:3707 ] „Jestli si myslíš, že mě vystrašíš a že se teď sbalím a pojedu domů, tak jsi na velkém omylu!“ směje se Neten. Pobíhá kolem stanu a skládá si věci do komínků. Rozděluje jednotlivé kusy oblečení na čisté a použité. Čistí si zuby, a považte, obléká si pyžamo. Zatímco já skočím do spacího pytle a v mžiku spím, on stále ještě něco kuchtí. V noci mě probraly vnitřní tlaky a vyskakuji si oskočit vykonat malou potřebu. Sotva vylezu ze stanu, ozve se nepříjemné pískání a blikání. „Doprdele, co to je?!“ trnu hrůzou. Ze stanu vylézá rozespalý Neten a vypíná poplašné zařízení, které sestrojil proti krádeži kol: „Chtěl jsem tě varovat, ať si dáš na ty lanka pozor, ale ty jsi během chvilky vytuhnul.“ Jeho důslednost je neuvěřitelná. Zatímco já jsem s kolem jen tak brknul do trávy, on vše zabezpečil. Ráno vstal již o hodinu dřív. Stačil se převléknout z pyžama do čistého, umýt na dně kaňonu, vyčistit zuby, uklohnit zdravou snídani složenou ze samých biopotravin, znova roztřídit a poskládat své věci… Je mým pravým opakem. Já jsem vyskočil, lokl si slivovice, čímž učinil celou hygienu i se snídaní a byl připraven k odjezdu. „Myslím, že to ještě chvilku potrvá, než z tebe bude opravdový vandrák!“ poplácám s úsměvem mého nového parťáka Netena po ramenech.

Ukázka z dalšího připravovaného dílu knihy o vandrování na kole NA TOULKÁCH S KRESLÍŘEM II.