Ukázky textu z povídky PUTOVÁNÍ ZA RUDÝM DRAHOKAMEM
…Pomóóóóc!“ přiběhnou k ohni na lesy ječící Ivča s Aničkou.
Všichni rázem zmlknou, sledujíce holčičí ustrašené tváře. „Co se
stalo?“ „Byli jsme si právě za maringotku odskočit na toaletu, když tu
najednou po nás jakoby někdo vystřelil. Asi šíp, nebo něco…“
„A nemáš ho třeba, Aničko, zapíchnutý v pr…?“ odlehčí kdosi
situaci. „Pozor, indiáni, zapomněl jsem vám říct, že my tady, jsme
slušný kmen a mezi námi se sprostě v žádném případě nemluví. To je
nšvar bělochů! A pokud někomu nějaké to slovíčko ujede, vezme si tady
rýč a naplní kbelík hlíny. O kus dál plánuji septik a potřebuji vykopat
hlubokou jámu," upozorňuji sprostého hříšníka.
A děcka mají novou zábavu a sledují rodiče, kdy to komu sprostě
„ujede“. „A slovo VOLE je sprosté slovo?“ nahlašují informátoři
první případy. „Vole je tak napůl sprosté, usnese se rada starších a
Jožin odchází plnit hlínou do poloviny první trestný kbelík. Ale o tom,
že se opravdu událo cosi vážného, nemůže být pochyb. Byl jsem s holkama
domluvený a zabralo to. Mladí, dosud skotačící a ječící indiáni
najednou umlkli a čekají, co se bude dít. „Je tu někdo odvážný a půjde
se podívat, kdo že se to pokusil naše holky přepadnout?“ zeptám se. Nad
hlavy se postupně zvedá les dětských rukou. „Všichni? No výborně, jsem
rád, že náš kmen je odvážný a ničeho se nezalekne. Vyrazme tedy, ale
buďme velmi obezřetní…“ Černočernou tmu protne svit petrolejové lampy,
temné stíny se strašidelně prodlouží a oči ostražitě propátrávají
terén. „Co když tam ještě někdo je?“ zajíkavým hlasem šeptne Venďa.
Ale její brácha, tříletý hrdina Ondrášek, držící se křečovitě
jednou rukou dospělého rodiče a druhou svírající vyřezávaný tomahavk
z lipového dřeva, pronese zajíkavým: „Neboj, já ho zabiju!“ „Tu je
niečo!“ vykřikne Kuba a nad hlavu pozvedne šíp, „a je tu aj namotaný
volajaký list!“ Děcka se seběhnou kolem nálezce a odmotají z tětivy
cár papíru. Písmena ozáří oheň a lístek prozradí vzkaz:
„U posledního stromku nově vysázeného lesa, na tři délky šípu,
severním směrem – KOPEJ!“ Dobrodružstvím nabuzení mladí divoši
našli zmiňovaný kmínek okamžitě. Nemůžou se ale shodnout, kde je sever.
„To jste indiáni? Vy nevíte, podle čeho najdete v přírodě sever?“
„Podle mobilu, řekne klidně Anička, „já tu mám takovou aplikaci a ta je
úplně přesná!“ Dychtivé oči mladých dobrodruhů osvítí displej. A je
jasné, že v jednadvacátém století tu už nikdo podle lišejníku, nebo
hustoty letokruhů světovou stranu hledat nebude. Rýč měkce zajede do hlíny
a náhle se zarazí na něčem tvrdém. „Co to bylo?!“ vykřikne kroužek
zvědavců a přistoupí ještě blíž. „Teď opatrně!“ Drobné ručky
vytahují z hlíny jakýsi starý hadr. Když ho odmotají, vypadne na zem
sekera. „A doprčic!“ zvednu hlas, abych přiostřil již tak dost napjatou
atmosféru. „Půl kbelíku!“ ozvou se hlídači sprostých slov.
„Přátelé, indiáni, mám pro vás důležitou novinu. Právě jsme vykopali
válečnou sekeru a jsme ve válce!“ Děcka téměř nedýchají. Napjatě
čekají, co bude následovat. Ondrášek ještě silněni sevře ručně
vyřezávaný tomahavk a Davídek se shání po mamince, aby mu vytáhla
z batohu luk a šípy. „Je tam ešte niečo!“ zakřičí Kubko, který
pokračuje dychtivě v práci s rýčem, div si nepřekousne jazyk a odkrývá
další tajemství. Stará rezavá roura má v sobě zamotaný jakýsi
ohořelý pergamen. „Jupí, mapa!“ křičí radostně indiáni. „Ano, je
to mapa a zítra podle ní vyrazíme na dlouhou a nebezpečnou výpravu. Musíme
najít rudý drahokam. Proto je teď důležité, abyste se dobře vyspali,“
zaháníme dobrodružstvím nabuzené bojovníky na kutě. Ti nejmenší si
zalezou do bezpečí kovové maringotky, ostatní popoléhají kolem ohně.
Jožan ještě vytáhne dýmku míru, pronese nějaké to moudro, lze li to tak
po pár promile nazvat a předá ji dalšímu stařešinovi. Občas to někomu
ujede a tak jde nakopat další kbelík hlíny. Když poslední nedopitá
flaška odhalí své dno a dohasínající oheň ztratí svou sílu, tábor už
téměř spí. Jen dole z bělošské osady tu tam zaštěká pes a jeho ryk se
nese nocí jako zavytí hladových prérijních vlků…
…Žízniví jezdci s péry na hlavách povolili mustangům uzdy a ti se
rozjedou z kopce do vsi jako zběsilí. Dle mapy hledáme číslo popisné, kde
bychom měli dostat další informace o tom, kde že se nalézá námi hledaný
bájný rudý drahokam. Dveře domu v osadě bledých tváří se rozrazí a
vítá nás v nich podsaditý mužík v klobouku a s velkou šerifskou
hvězdou na klopě. Je to kamarád Milan a už nás žene dovnitř. Děcka
obdivují hlavně jeho stříbrný naleštěný kolt. „Kovboji, nechybí ti
náhodou pouzdro na pistol?,“ podivuje se Pavla, když si všimla, že mám
zbraň zastrčenou laufem jen tak za gumou od kalhot. „Nebojíš se, že ti to
jen tak svévolně vystřelí?“ „Žádná škoda, stejně už je po něm
prd!“ zahlásí nekompromisně šerifova bílá žena Milena.
Ale Milan není jen šerif a jeho bohatství se neukrývá v kalhotách, ale ve
sklípku, Milan je totiž vášnivý vinař. Zatímco si děcka nad ohněm
v krbu opékají kukuřici, dospělí rudoši vychutnávají dobré vínko
z jeho úrodných vinic. „Kur..“ zaklel válečník Robo s barevnou
čelenkou na hlavě, když kalumetem shodil ze stolu skleničku s vínem a ta
se roztříštila na kousky. „Milane, nepotřebuješ vyvézt jímku?“
předhazujeme hříšníka hostiteli, protože soutěž o sprosté slovo dosud
nebyla zrušena. Zkušený šerif nám radí, abychom své putování
soustředili k vesničce tak malé, že na mapě téměř zaniká. A tak si to
po chvíli již mezi poli a remízky míříme k Hostějovu. U cedule
nejmenší vísky Uherskohradišťska jsme náhle přepadeni. „Huáááá!
Huáááá!“ vybíhají na nás divoši neznámého indiánského kmene. Naše
družina je zastavena, já jsem jat a spoután provazy k nejbližšímu stromu.
Válečnými barvami pomalovaní divoši se přátelsky moc netváří a
požadují výkupné. „Pokud chcete, abychom vašeho kamaráda pustili, nebude
to zadarmo!“ ozval se hlas náčelnice kmene a já v ní poznávám moji
bývalou spolužačku, starostku Toničku. „Musíte nám zazpívat nějakou
hezkou písničku!“ A tak zatímco já začínám bolestí u stromu úpět,
moji kolegové začínají úpět písničku, která se díky nepřítomnosti
hudebnímu talentu mění v divoký ryk. A do toho všeho začínají naše
děti brečet, jak jsem se pak dozvěděl mému potěšení, z obavy o mě.
„To stačí, zacpává si náčelnice uši a velí svým bojovníkům, ať mě
pustí, dřív než všichni přijdou o uši. A indiáni by o uši přijít
neměli, protože jim složí k naslouchání, jestli se neblíží nepřítel.
Přichází smír, já se přátelsky objímám s mojí bývalou spolužačkou,
překvapen, co že si to na nás hostějovský kmen připravil. Malý Ondra
poznává pod válečnými barvami svoji oblíbenou učitelku ze školky a
schovává hrdinně svůj vyřezávaný tomahavk za gumu trenýrek. Vjíždíme
do vesnice a přívětivý obyvatelé osady nás vítají slivovicí a
výbornými buchtami…