Ostroměřskými stezkami dobrodružství aneb Krajem pana Zemana a Štorcha

…aleje vysokých stromů chrání školu před letním vedrem, Z oken budovy je slyšet křik dětí. Jakoby už učitelé s blížícím se časem prázdnin povolili opratě přísnosti. Ten pekelný rámus nepřehluší ani sbíječka dělníků, kteří naproti opravují chodník. Pečlivě sestříhaným javorům v parčíku před školou vévodí busta oblíbeného spisovatele. Je znesvěcena holubími výkaly. Snažím se je marně setřít papírovým kapesníkem. Socha malého mamutíka mezi výsadbou žlutých macešek prozrazuje, že jsem před budovou bývalé měšťanské školy. Tu se nachází Štorchovo muzeum. Stisknu tlačítko zvonku a přes sklo dveří vidím přicházet těžkým krokem babičku v tmavomodré zástěře. Jednou rukou se opírá o francouzskou hůl a druhou se snaží najít správný klíč k hlavním dveřím.

„Dobrý den, nezlobte se, že přicházím o něco dřív před otevírací dobou, ale říkal jsem si, že to zkusím,“ omluvně zdravím paní. „A já zase myslela, že už mi vezou oběd,“ usměje se ta dobrá žena. „No, když už jste tady tak pojďte dál,“ a jenom pro mě rozsvěcuje místnosti s výstavními panely. Pod sklem jsou staré fotky, obaly z knih, ukázky z filmů, autentické listiny, dokumenty a rukopisy. Zastavuji se v koutku s nábytkem. Knihovna, velké zrcadlo, křesílko a velký psací stůl. „“Tak právě na něm pan Štorch psal ty své neskutečné dobrodružné příběhy, které rozšířili mé klukovský obzory? Tak zrovna na tomto stole vznikli hrdinové jako Kopčem a Veverčák?“ Požádám paní, jestli by mě u toho koutku vyfotila, ale nedaří se jí to. „Nezlobte se, ale já to s tou technikou nějak neumím a navíc mám ty prsty už nějaké chatrné.“ Nezlobím se, není důvodu. Moje milá průvodkyně mi toho o samotném Štorchovi moc neřekne. U každého panelu má naučenou základní větu, ale když se zastavíme u vitríny s dalším slavným místním rodákem režisérem Karlem Zemanem, zvedne ukazováček: „Tady tu helmici nám dala paní Zemanová. Je z filmu cesta do Pravěku. A víte vy, kdy ji nosil na hlavě?“ Zamyslím se. „Nevíte,“ usměje se až téměř povýšeně. Zcela jasně se mi vybavují postavy hrdinů slavného filmu, ale jména jaksi nepřicházejí. „Fakt nevíte?“ se mi už téměř směje do obličeje. „Opravdu nevím,“ přiznávám sebekriticky. „No přece Toník!“ vyjekne radostně, jak mě dostala. Připadám se najednou, jak bych právě proletěl u maturitních zkoušek. Vitrína Matěje Kopeckého je strohá. Ale výpis z matriční kroniky napovídá, že právě tento slavný loutkář se narodil v roce 1923 v Ostromě­řicích, v maringotce u Jerichova hostince. „Tyhle loutky jsme koupili někde v bazaru. S panem Kopeckým nemají nic společného“, podotýká paní. „A napište nám něco do kroniky! Pan ředitel si ji rád prohlíží.“ Namaluji obrázek s velkou pochvalou pro hodnou paní, která mi pak ještě dlouho mává, když se již ztrácím severním směrem od městečka do lesních hvozdů Mlazovického chlumu. Na jeho východní ostrožně, kde již domky končí pod úpatím kopců, se táhnou řady ovocných stromů. Tvrz s nápadnou mansardovou střechou slouží k zemědělským účelům a také k obývání. Usuzuji tak podle techniky uvnitř dvora, peřin v oknech a dětských hraček na dvorku. To mi i potvrzuje muž v kostkované košili. Právě vychází železnou brankou ze sadu a v ruce drží velký košík krásných červených třešní. „V padesátých letech z toho zemědělci udělali sýpku. Po revoluci byla stavba vrácena původním majitelům a ti tam z části vytvořili byty.“ Postupuji lesní pěšinou a odněkud se ozývají rány. Dle pravidelných výstřelů jde zřejmě o střelnici. Napadá mě, že ten rachot tu má dvojí uplatnění. Chlapi se vyřádí a rámus odežene ze sadů hejna nenasytných a všudypřítomných špačků. Ve staré vrásčité hrušni mají základnu sršni. Jejich výhružné bzučení mě nabádá, abych místo raději opustil. Tam, kde se cesta dělí a obtáčí kolem návrší, je na vysoké borovici přibita plechová cedulka. Písmena mě upozorňují, že tady stávalo ostroměřské hradisko. Od devátého století uplynuly stovky let a já tu po Slovanech marně hledám nějaký jasný důkaz osídlení. Těžba kamene překopala terén do základů. Při vykopávkách se tu našel poklad stříbrných mincí, ale i legendární černá perla. Zmiňovala se o ní paní z muzea. Řídící učitel, neznalí hodnoty tohoto drahokamu, ho věnoval hořickému muzeu. Tam se bohužel již osud klenotu nesmírné ceny navždy ztrácí. Otáčím se zády k hradisku, které pokrývá blankytně modrý koberec pomněnek. Strž pode mnou se propadá do údolí. Lomoz ozvěny právě projíždějícího vlaku působí v krajině poprask. Divoká zvířata si na to již ale určitě zvykla. Možná, že si také díky pravidelnosti železničních spojů řídí svůj den…

…tudy to tedy nepůjde. Obcházím zadem patrovou budovu s mansandrovou střechou a hlavní věží, jejíž hodiny zastavila rez a ručičky se zastavily, ač je již pozdní odpoledne, na tři čtvrtě na osm. Ohlížím se, jestli mě nikdo nevidí a pak se nořím do útrob zarostlého parku, jako cestovatel do neprobádané džungle. Kochám se nádherou barokních soch, nárožní válcovou baštou, mohutným dvojramenným schodištěm potaženým chuchvalci mechu. Obdivuji rozmanitost a barevnost doširoka se rozpínajících keřů a dlouhověkých stromů, jak si tu žijí bez zásahu rukou zahradníka svým vlastním bujarým a zdivočelým životem. Od roku 1905 patřil zámek rodu Malinských a dostalo se mu velkých přestaveb. Když byl pak v totalitních letech 1949 zabaven státem, vznikl tu Výzkumný ústav ovocnářský… Vracím se zpátky do Ostroměře kolem vlakového nádraží. Jeho historie je spjatá s koncem druhé světové války, kdy kolem probíhaly kruté přestřelky, ale i poválečné popravy bez řádných soudů. Mezi poli lemovanými řídkou zástavbou stojí na okraji říčky Javorky kamenná strojovna, určená k čerpání vody pro parní lokomotivy. „Tam raději ani nejezděte! To je ostuda města!“ zní mi stále ještě v uších slova paní z muzea, když jsem jí řekl, kam se chci všude podívat. Je vidět, že střecha je nová, zabezpečena proti zatékání, ale při pohledu skrz ušmudlaná okna je mi smutno a slovům paní průvodkyně zcela rozumím. Usazuji se na břehu říčky. Nad hladinou se objevil periskop ponorky a znovu vidím ten pohled hraběte Artigase. Na protějším břehu se do vody noří stádo zubrů a odvážný Kopčem se bezhlavě vrhá mezi ně. Voda teče korytem řeky a unáší vzpomínky na dobrodružné příběhy prožité v řádcích knih pana Štorcha a spatřené na plátnech kin z filmových pásů od pana Zemana. „Děkuji Vám mnohokráte, ostroměřští pánové!“ házím do vody dva kvítky rozvitých pampelišek a pozoruji, jak je voda nese dál po proudu času…

Text a kresby Ivan Křemeček