Lesk a bída hraběnky Sidonie Nádherné (ukázka z povídky)

…Kostel Svatého Martina stojí na vyvýšenině v těsné blízkosti silnice. Hřbitůvek kolem má několik zajímavých náhrobků. Zastavuji se u hrobu, v jehož prosklené vitríně je vybledlá vlaječka s modro-bílo-červenými pruhy, písmenem ef v trojúhelníku na pruhovaném vězeňském podkladu a nápisem v cizím jazyce. Hrob francouzských zajatců. Smutná připomínka temné historie z období války, která zásadně změnila osudy obyvatel blízkého i vzdálenějšího okolí. Kostelík stojí v těsném sousedství zámeckého parku. Ten, ač je večer uzavřen, v něm přece jen nacházím místo, kudy vklouznu do přenádherné zahrady v anglickém stylu. Okna na potemnělé budově, která byla kdysi vodní tvrzí, spí. Okopy jsou znatelné dodnes a díky vzácným dřevinám a kaskádovitému terénu vytvářejí tajemná zákoutí. Procházím tiše přes kamenný mostek prorostlý divoce bujícím břečťanem. Potůček napájející velký rybník líbezně bublá symfonií krásných vzdálených časů, kdy se sem sjížděli básníci a malíři a vše tady žilo a dýchalo kulturně společenskou atmosférou. Dlouhé kroucené větve mohutných dubů se mi nad hlavou roztahují do široka jako pařáty obludných predátorů. Od zámeckého nádvoří se trhaně ozývají přiopilé hlasy návštěvníků z dosud otevřené hospody, mě tady naštěstí, mezi tou hustou vegetací, nezahlédnou. Kráčím tiše až nahoru k zámecké zdi. Za vzorně sestřihaným tisovým plotem leží malý hřbitůvek. Mezi pomníky je jeden se jménem, které když vyslovíte, lze si představit krásného vzácného motýla, či exotickou květinu. To jméno však patří bývalé majitelce zdejšího zámku, hraběnce Sidonii Nádherné…

…Úzkou cestou podél borového lesa vidím v údolí Slavkovského rybníka radostný křik koupajících se dětí. Jinak je osada vklíněná mezi lesy tichá a jakoby liduprázdná. Trpká chuť mirabelek mi zůstává v ústech když si to se zrychlujícím dechem mířím zdejšími hvozdy zpět k Vrchotovým Janovicím. Znovu stojím u zámku a vracím se myšlenkami zpět k hraběnce Sidinii Nádherné, k jejímu životnímu příběhu : „Nacházíme se v poslední místnosti prohlídkového okruhu,“ zachrastí klíči průvodkyně, za jejímiž zády se zvedá až ke stropu velká knihovna. Obrazy na stěnách patří rodu Krásných. "Když roku 1879 koupil od Mitrovských zdejší zámek Karel Nádherný, rytíř z Borutína, stalo se mu rodinným sídlem. Se svou ženou Amélií měli tři děti – dva syny a dceru Sidonii. A právě ta se nejvíce zapsala do dějin Vrchotových Janovic. Na svou dobu mimořádně vzdělaná, umělecky talentovaná a zcestovalá žena pečovala od roku 1895 o rodinný majetek. Roku 1898 dosáhla povýšení své rodiny do stavu svobodných pánů. Obraz zde v rohu místnosti je od jejího přítele a obdivovatele Maxe Švabinského. Dlouho se mělo za to, že je toto dílo již nenávratně ztraceno. Nalezeno bylo po mnoha letech na půdě velvyslanectví Nizozemska…“ Krásné Sidonino životní a umělecky plnohodnotné období vystřídalo temno v podobě obsazení naší země fašismem. Oblast Benešovska byla vyhlášena jako vojenský cvičný prostor SS a místní obyvatelstvo se muselo vystěhovat. Mezi nimi také hraběnka Sidonie. Na zámku si Němci zřídili své velitelství a kasárna. V Janovicích byl zřízen tábor pro uprchlíky z pracovního totálního nasazení v Německu, koncentrační tábor pro obyvatele s židovskými předky nebo příbuznými a pobočka koncentračního tábora Flossenburg pro politické vězně. Když se hraběnka po válce navrátila do svého zdevastovaného sídla, začala s jeho obnovou, včetně parku. Ale komunistický režim, nevraživá atmosféra a znárodňování v roce 1948 donutilo Sidonii prchnout za pomoci převaděče do exilu. Velkou měrou jí v době nouze pomáhala hraběcí rodina Lobkowiczů. S podlomeným zdravím zemřela tato statečná žena 30. září 1950 v Londýně a pohřbena byla na venkovském hřbitově v Denhamu. Až téměř po padesáti letech byly její ostatky přeneseny z Anglie do Vrchotových Janovic. V zámeckém parku na rodinném hřbitůvku znovu stojím ve stínu těch mohutných stromů. Tito, dosud živí pamětníci vzrušujícího příběhu, dávají hrdě větvemi poslední sbohem svojí krásné a milované hraběnce.