ZBOROVSKÝ NEČAS aneb Bouří i válkami zmítaná náruč Ondavské vrchoviny

Ukázky z povídky do nově připravované knihy.

Znovu zaburácel hrom, druhé varování hradního pána. Obloha ještě více ztemněla. Dvě bělostné věže Rákocziovského kostela svaté Žofie silně kontrastují s pozadím nebe, potaženým černým smutečním suknem. Zaburácí potřetí, a než se jen stačíme dostat na hlavní cestu, strhne se taková průtrž mračen, jakou jsem snad v životě nezažil. Během pár sekund jsme promoklí doslova na kost. „Rychle se někam schovat!“ velí nám pud sebezáchovy. V husté palbě kapek je vidět sotva pár metrů před sebe. Tmavý ohraničený stín u cesty patří jakémusi provizornímu přístřešku. Necháváme kola koly a stahujeme se do jeho útrob. Je tak strašně malý, že se jen ztěží pod něj všichni čtyři vejdeme. Navíc, už má svého nájemníka. Vystrašeně na nás hledí oči asi tak sedmnáctileté dívčiny. Také ji přepadnul déšť. Drobné kapičky vody ji stékají z konečků kaštanových vlasů, střižených do mikáda. „Neboj, my jsme cykloturisti z Česka, my ti neublížíme!“ Roztahujeme igelity a z otevřené strany, odkud nejvíc vyfukuje, děláme jakousi provizorní zástěnu. Jsme ale už všichni natolik mokří, že to stejně nemá žádný smysl. Navíc nepravidelné přívaly vody jsou tak prudké, že to ze všech stran protěká. Jako střely z kulometů znějí dopadající kapky na střešní plech. Proužky vody se na nás spouštějí ze všech stran. A tak vytahujeme naši poslední záchranu, moravskou slivovici. Z prokřehlých rukou si sypeme do úst, už dosti vyhladovělí, čokoládové müsli a dáváme se do řeči s naší novou kamarádkou Milkou. Usměvavá dívčina s nádhernými dolíčky ve tváři, dělá prý šéfredaktorku místního skautského časopisu. Znalá místních poměrů, nenechá se dlouho přemlouvat a rozvypráví se o pověsti, týkající se zdejšího hradu. „V tom dávnom čase, panoval v kraji čulý ruch. Dlhé zástupy kupcov a obchodníkov, mierilo so svojimi karavánami tovaru ku Zborovu, chcejúc ho ponúknuť hradnému pánovi. Ten bol totiž nielenže nadmieru bohatý, ale aj dokázal oceniť ich umeleckú hodnotu. Rád sa obklopoval prepychovo vyrezávaným nábytkom, majstrovskými obrazmi v zlatých rámoch, aj prenádhernými a vzácnymi sochami vyjadrujúcich krásu antických bohýň…“

Nepříjemný průvan by brzy tělo chladem prostoupil a my bychom do rána asi i umrzli. Linoucí se záře do temné ulice nám vnáší určitou naději. V několika hvězdičkovém hotelu, svítí recepce. Slabounká naděje ne málo podobná situaci z perníkové chaloupky, když si Jeníček vylezl na strom, aby nešel nějakou záchranu v podobě světýlka. Sázíme na jedinou kartu a jdeme tam. Nablýskaná výplň skleněných dveří se automaticky otevřela a nás ovál příjemně teplý vzduch. Natolik opravdový a hmatatelný, až by se chtěla zkřehlá těla radostí roztančit. Paní se nás asi trošku zalekla. Bahno ve tváři a kapající voda z mokrých svršků přece jen nepatří k běžnému lázeňskému koloritu. Uctivě, s trpělivou opatrností jí vysvětlujeme naši svízelnou situaci. Moc nadějí si nedáváme, ale už jen ten vzácný čas zde strávený je blahodárný. Jsme vděčni za každou vteřinu tepla. Zjišťujeme, že paní recepční dala svoji dceru študovat až na Moravu a to téměř přesně tam, odkud pocházíme my. Neskutečná náhoda pomohla najít společnou řeč. Nakonec se stane zázrak. Ledy povolí, dobrosrdečná paní se slituje a dokonce to dojde tak daleko, že nás načerno pustí do dvou volných dvoulůžkových pokojů. „Ešte nie sú prezlečené, ale snáď vám to vadiť nebude…?“ „Jak by mohlo, milá paní!“ děkujeme a slibujeme, že do šesté hodiny ranní hotelový komplex opustíme. Kola zůstala dole ve skladu a my si bereme nahoru jen pár věcí, na přesušení. Vroucí voda ze sprchy na nás působí blahodárně. V nadýchaným peřinách usínáme během chvilky jako batolátka. Co na tom, že v nich již kterýsi jiný host spal před námi? Pro vandráka je to momentálně luxus nad luxus! Ač ještě časně ráno, cítíme se čerství a odpočinutí. Vůbec nám nevadí, že nás paní budí telefonem o něco dříve, než se vzbudí hotel. Tak to bylo domluveno. Ve výtahu potkáváme prazvláštní stvoření. Nechápavě na nás vytřeštěně hledí příšerně zmalovaná a navoněná dívčina očividně lehčích mravů. Sukýnku má natolik kratičkou, až se jí bílá stehna obnažují vysoko až téměř k rozkroku. Halenka je pomuchlaná a z hlubokého výstřihu prozrazuje krajka bílé podprsenky, svírající nadmuté trojky. „Co to jsou za individua?“ lze číst z jejího pohledu. Ale to samé si říkáme my o ní. Při pohledu na její znavenou tvář s velkými kruhy pod očima je nám jasné, že dívčina právě končí svoji noční šichtu. Kunčaft měl asi velké nároky, když tu chuderu tak zřídil. Tlačíme kola po kobercích k východu. Ještě jednou moc děkujeme naší milé paní recepční a nenápadně jí podstrkujeme z našich zásob pleskačku domácí slivovice. Ač se vehemntně brání, zaslouží si to. Minimálně za odvahu, že nás tam načerno ubytovala, vždyť ji to mohlo stát i místo…