Dělová kanonáda maršála Torstenssona aneb Když se válčilo u Jankova

Mohutná lípa na náměstíčku v Jankově táhne své větve nahoru do nitra husté koruny. Stojím pod ní s pocitem jakéhosi příjemného bezpečí. Srovnávám věci v brašnách bicyklu a propátrávám na rozevřené mapě očima trasu zdejšího kraje. Svátečně oblečení lidé vystupují z osobních vozů opentlených bílými stuhami a chystají se ke slavnostnímu obřadu. Smích se mísí s hlasitým hovorem svatebčanů, malé družičky v bílých a růžových šatičkách pobíhají kolem a vůbec nikdo nevnímá tu historickou skutečnost, že právě v těchto místech malebné české krajiny, v kotlině pod úpatím Vlašimské pahorkatiny se strhla 6. března roku 1645 strašlivá bitva. Toho roku vtrhla opětovně švédská vojska pod vedením maršála Lenharta Torstenssona do českých zemí…

…Koně za ohradou zvedají hlavu od suchého sena a otáčejí se za cizincem, jehož stínová silueta postavy s kolem se díky zářícímu slunci zjevuje na zemi pod ním. Na lavičce, kterou někdo osázel fialovo růžovými hvozdíky, se otáčím a vydýchávám. Rozvláčená krajina s kopci tvořící hranici České Sibiře, hladí v údolíčku červené střechy krčících se chalup. Vyplašené koroptve zvedly svá tělíčka a třepotavým letem na krátkých křídlech poodlétli k okraji vysokého obilí a v tom neproniknutelném zlatém bludišti se přede mnou bezpečně ukryly. Ve stínu březového remízku objevuji žulový podstavec. Je na něm znázorněna mapa pohybu švédských a císařských vojsk, stahujících se k Jankovu. Formace řízené veliteli, šipky ukazující směr útoků a úhybových manévrů. Tak jak je krajina rozdělena poli, jejich hranice vytyčují drobné stezky a polní úvratě…

…Těžké a železem oplátované jezdectvo na koních, bojující muž proti muži s meči a kopími začalo ustupovat před drtivou silou dělových koulí, sekaného olova a střelného prachu. Takové dělo dokázalo udělat mnoho škody s nedozírnými následky. Vystřelená koule letěla i stovky metrů. Skákala po zemi jako žabka a trhala pěšákům nohy, ruce i hlavy. Mimo to dokázala vnést do seřazeného šiku naprostý chaos. A byla to právě děla, která rozhodovala o vývoji zdejší bitvy. Císařští jich měli dvacet šest, Švédové disponovali šedesáti kusy. Ale v boji rozhodovala také vojenská taktika a předvídavost. Švédský velitel, vědom si přesily císařské jízdy, provedl taktický manévr jakéhosi falešného nočního ústupu. Obešel odvážně císařské levé křídlo a obsadil důležité pozice. Získal tak na svoji stranu výhodu lepšího postavení. Torstensson byl původně dělostřelec, takže dokázal tyto zbraně dokonale využít. Díky tomu, že v sychravém předjaří byla ještě půda i rybníky zamrzlé, vytáhli a umístili seveřané na výhodné strategické stanoviště osádky s děly. Císařské jezdectvo muselo najednou útočit do kopce, koně měly problémy na zbytcích sněhu, stali se snadným terčem pro nepřítele. Probíhající tuhé boje na všech frontách zanechávaly na zkrvavené zemi spousty mrtvých a raněných. Vše utichlo až v odpoledních hodinách. Když se dým nad válečnou scénou rozplynul a již se zdálo, že je dobojováno, přestali být Švédové obezřetní. Spolu s jejich velitelem vystoupili na kopec, chtějíce se přesvědčit o výsledku bitvy. Zformovaná císařská armáda v údolí za kopcem v té chvíli nečekaně znovu zaútočila… …Opravený komplex zámku svítí novotou. Během mžiku je tu úslužný číšník a musím konstatovat, že objednané pivo chutná výborně. Poslouchám, jak tekoucí voda sjíždí po uměle vytvořených kaskádách a její bublání působí náramně uklidňujícím dojmem. Moc hostů tu ale tedy není. V rohu mezi prázdnými židlemi a stoly hledá nějaký důchodcovský pár v jídelním lístku něco na zub. Boj s vlastní chutí o to, jestli si dát další pivo, či nikoliv, jsem rád prohrál. Vždyť tělo v tom příjemném letním žáru si o přísun tekutin doslova žádá. Za třicetileté války dostávali švédští žoldáci denně až osm piv na hlavu. Bylo to rozumnější, než pít vodu ze studní. Armáda se nemusela z převařené vody v pivu bát úplavice a dalších infekčních nemocí. Navíc takový chmelovým mokem posilněný voják ztrácel v bitvě veškeré zábrany a nebál se pouštět i do těch nejnebezpečnějších šarvátek. Příjemný stín zámeckému parku dodávají vysoké vzácné stromy. Dva sekvojovce jsou staré přes 150 let a vysoké více jak 40 metrů, konce špičky jim nejde ani dohlédnout. Dívaje se k nebi, málem jsem se srazil s nějakou dámou. „Pardon!“ vyjekl jsem. Podívala se na mě tajemným pohledem a v tichosti zmizela. Tam, na osvětlené mýtince, kde před tím seděla na dřevěné lavici, po ní zůstalo jen prázdné místo. Četla si tu nějakou knihu a já jsem ji tu nechtěně vyrušil. „Možná to byla samotná paní hraběnka,“ pomyslím si a dívám se, jak mi její stín v dlouhých květovaných šatech mizí mezi stromy až do útrob moderně upraveného zámku s novorenesanční podobou… …Alej mohutných lip podél staré silnice směrem na Odlochovice mi připomněla moji oblíbenou obrázkovou knihu z dětství Má vlast. Jakoby mi ty černobílé fotografie od Viléma Heckela, najednou znova oživly před očima. Kolikrát jen, a jak rád jsem si tu knížku s mým taťkou prohlížel! To on mě naučil milovat českou krajinu. To on mi „nasypal do bot slámu“ a díky němu jsem se začal toulat rodnou zemí a dívat se na věci kolem úplně jinak. Znovu po mnoha letech vidím na fotce tu černobílou cestu s řadou stromů, která přechází do jasných barev. „Ta cesta, o které jsme si, tati, povídali, o které jsme snili je znovu tady!“ Vyrážím po ní vpřed radostně a jsem nesmírně šťastný, že všechno toto, je najednou skutečné. V mysli se mi zjevily útržky básně Viléma Závady z těch stránek oné milované knihy: „Byliny s hořkým a temným kořenem vypučí z nicoty prachu k zářivému božství Slunce do běla rozdmychá žár léta a cvrčci v otevřených halách polí vytepávají ticho do průsvitnosti vzduchu Slavně a tiše pohřmívají varhany léta Známě zaznívají zvony z dávného mládí Ze všech stran plyne neviditelná hudba závany blaha záblesky vzpomínek a slov Potoky stromy i kameny zatají dech Bez hnutí stojí dým z vlaku nad tratí Obzory strnou ve strmé závrati…“

Krajina kolem poslouchá. Útržky slov se zachytávají do kůry starých stromů. Létem provoněná země má teď pro mě až nepochopitelně nostalgickou příchuť. Chce se mi a tak volám ty duši hladící verše ptákům do větví. Jak zvláštní a nezvyklá je to v době jednadvacátého století komunikace. Najednou mi připadá úplně přirozené, v době internetu a sociálních sítí, volat básně až tam do nebes. A úplně nejvíc se těším z toho, že je tam někde nahoře právě slyší i můj taťka! Kolo se rozjede z mírného svahu. Míjím lány i paseky, tajemné lesíky i drobné remízky. Polní cesty i siluetu osamoceného železného kříže, jehož silueta září na pozadí do běla nakupených mraků na jinak krásně blankytné obloze. Ta slza v oku není od větru. Nesetřu ji. Nechám ji pokojně stéct po celé tváři. Nestydím se za ni. Je to slza vytvořená z dětských vzpomínek a snů…